Koně a rady

Rekreační ježdění

Dovolená v sedle

Kam letos na dovolenou? Do Chorvatska, do Řecka, nebo ještě někam dál? Každoroční, někdy i hodně složité rozhodování může mít překvapivě a nečekaně zajímavou odpověď. Kam letos na dovolenou? Na koně! Říká se, že nejkrásnější pohled na svět je ten z koňského hřbetu. Většině lidí to může znít jako otřepaná fráze až do toho okamžiku, kdy skutečně i oni spatří svět z koňského hřbetu. A příležitostí k tomu se nabízí více než dost, tak proč to nezkusit třeba hned?

Hipoturistika dnes nepochybně zažívá v České republice prudký rozmach, který se dá bez jakéhokoliv přehánění nazvat boomem. Putování na koních tuzemskou krajinou, jejíž krásy tak dostávají nový, dosud netušený rozměr, je aktivitou, která si získává stále více nadšených příznivců a ostatně se není ani čemu divit.

 

Bezprostřední kontakt s koněm, pohodové tempo, kterým se cestuje, žádný spěch, takže se nabízí ohromný prostor pro sledování přírody kolem, příjemné propojení člověka a koně tak, že jezdec i kůň tvoří jeden celek, to všechno přispívá k nádhernému pocitu naprostého uvolnění, které lze zažít snad jen opravdu pří jízdě na koni. V dnešní uspěchané době, která přímo překypuje stresovými situacemi, je něco takového bezesporu hotovým pokladem, za kterým navíc není třeba cestovat nijak daleko.

 

Jezdecké stezky

Rostoucí popularitu hipoturistiky nejlépe dokumentuje bouřlivý rozvoj jezdeckých stezek, které už mají dokonce i vlastní značení, tím je bílý čtverec s barevným bodem ve svém středu. Poprvé se tyto značky objevily v krajině před čtyřmi lety, v současné době se délka takto značených jezdeckých stezek odhaduje v rozmezí 1500 až 3000 km. Každopádně dnes lze již bezpečně projet Českou republiku na koni takřka křížem krážem a je nepochybné, že další kilometry jezdeckých stezek budou přibývat.

 

Ale nejde už samozřejmě jen o jezdecké stezky. Důležité je i zázemí, které tyto stezky již plně nabízejí. Podél nich se již vytvořila fungující síť rančů a usedlostí, které nabízejí jak jednodenní, tak i vícedenní výlety na koních. Těch se nemusí bát ani naprostí začátečníci, protože odborné vedení  nezkušeným jezdcům je zde samozřejmě zajištěno,  jízdu na koni si tak může zkusit kdokoliv. Zkusit a zcela ji propadnout, což je obvyklý scénář.

 

Když se píše o něčem tak okouzlujícím, jako je putování na koních, nemůže na vás nedýchnout atmosféra, kterou každoročně okoušejí spousty nadšených jezdců. Abychom vám tuto atmosféru přiblížili v reálné podobě, rozhodli jsme se jeden z koňských rančů osobně navštívit.

Cutting

Westernové ježdění je dnes samozřejmě samostatnou a plnohodnotnou jezdeckou disciplínou a nutno dodat, že jezdeckou disciplinou velmi atraktivní, což nesporně dokazuje i jeho nesmírná popularita. Ve westernu se snoubí napětí sportovního zápolení, i zde jsou vítězové a ovšem také poražení, s výjimečnou podívanou, kterou nabízí souhra koně a jezdce v mnoha technicky náročných disciplínách, jež dokonale a beze zbytku prověří schopnosti a dovednosti jejich jak lidských, tak i koňských účastníků.

To, co je dnes oblíbenou odnoží jezdeckého sportu, bylo kdysi každodenní realitou na ohromných farmách amerického venkova, kde se chovalo i několik tisíc kusů dobytka. Kůň byl při této náročné a namáhavé práci neocenitelným pomocníkem a dnešní jednotlivé westernové disciplíny mají základ právě v tom, co bylo kdysi na těchto farmách takříkajíc denním, a mnohdy i hodně tvrdým chlebem, jak pro lidi, tak i pro koně. Takovou klasickou westernovou disciplínou, která přímo a bezprostředně navazuje na jezdecký odkaz této doby, je právě cutting. Cuting je vysloveně pracovní disciplinou, která plně odráží to, jakým opravdovým pokladem byl dobře vycvičený a dobře pracující kůň.

 

Při cuttingu se testuje schopnost koně do vstoupit stáda dobytka a oddělit od tohoto stáda vybraného jedince a tohoto jedince potom i ze stáda také vyvést. Tento úkol je tedy souhrnem několika činností, které prověří schopnost koně samostatně pracovat. Při westernových soutěžích probíhá tato disciplína tak, že si jezdec vybere nějaké dobytče a potom je úkolem koně, aby ho oddělil a odvedl od stáda.

 

Cutting tak klade na koně mimořádné nároky, už při vstupu mezi dobytek nesmí kůň stádo zneklidnit. Při oddělování vybraného dobytčete od stáda pak musí správně předvídat pohyby oddělovaného kusu a také ovšem na ně správně a rychle reagovat. V okamžiku, kdy kůň už žene od stáda dobytče, které měl oddělit, musí jezdec povolit koně otěže a je na koni, aby dál pracoval už zcela. Samostatně, jakýkoliv náznak vedení ze strany jezdce se trestá penalizací. Na splnění toho soutěžního úkolu je soutěžním řádem dán limit dvě a půl minuty.

 

To je tedy cutting, westernová disciplína, kde není o dramatické situace nouze, a proto nemůže být divu, že je cutting na westernových soutěžích divácky velmi oblíbený.

 

Autor: Karel Trčálek

 

Neck reining

Neck reining je metoda vedení koně, která vznikla spolu s vývojem westernového stylu jízdy na americkém kontinentu. Vzhledem k tomu, že se zde koně používali především k práci s dobytkem, bylo třeba najít takový způsob ovládání, který by jezdci poskytl jednu ruku volnou.

 

Na rozdíl od evropského způsobu změny směru jízdy nebylo možno použít zádrž na jedné straně huby zvířete, a tudíž se ani nemohlo počítat s výraznějším využitím udidla. Američtí honáci zvolili místo přitažení otěže její přiložení na krk koně. Díky tomu mohl jezdec pohodlně využít druhou ruku k chytání dobytka do lasa, otevírání a zavírání ohrad a podobně. Příznačný název této metody vychází ze dvou anglických slov, neck znamená krk a rein je otěž.

 

Specifika neck reiningu

Na rozdíl od otáčení koně pomocí poloviční zádrže, kdy zvíře v obratu ohýbá krk, zůstává při použití neck reiningu „rovně mezi otěžemi". Díky tomu je možné koně efektivně otočit i v rychlém cvalu bez výrazného zpomalení. To je nejlépe vidět v rychlostních westernových disciplínách, jako jsou například Barrel racing, Pole banding a podobně. Místo ohnutí se běžící kůň nakloní, ovšem k tomu je třeba jezdit na vhodném povrchu (například písek). Tato metoda také umožňuje velmi přesné vedení koně, dokonale sehraná dvojka je schopná se pohybovat s přesností na centimetry.

 

Držení otěží

Pokud chceme vést koně jen jednou rukou na nesešitých otěžích, dlaň směřuje vodorovně dopředu. Otěže procházejí přes ukazováček a dále dlaní dolů, ukazováčkem je můžeme rozdělit. Konce otěží se nechávají volně viset, přičemž druhá ruka spočívá většinou na stehně. Tento způsob je zdaleka nejpoužívanější.

 

Pokud použijeme otěže sešité, vedou dlaní, která je postavená kolmo, a vycházejí mezi palcem a ukazováčkem. Druhá ruka opět spočívá na stehně, ale tentokrát otěže přidržuje.

 

Při neck reiningu však můžeme použít i obě ruce. Není to tak časté, ale někdy je potřeba si takto zatrénovat, neboť není vůbec jednoduché opravovat případné chyby jen jednou rukou (není-li to přímo nemožné). Dokonce je tento způsob v některých westernových soutěžích vyžadován. Také zde existují dva způsoby, jak otěže držet, ovšem musí být vždy nesešité.

 

První způsob je takový, že otěže vytvářejí mezi rukama oblouk, neboli můstek. Pěsti směřují kolmo dolů, levá otěž zespoda prochází levou dlaní a vychází z ní mezi palcem a ukazováčkem. Dále utvoří oblouk a vchází shora do pravé ruky mezi palcem a ukazováčkem, poté vede dlaní a vychází dolů. S pravou otěží je to přesně opačně. Volné konce otěží splývají po pleci koně. Díky můstku lze snadno kontrolovat vzdálenost obou rukou, která by měla být 30 cm.

 

Nejméně používaný je způsob držení otěží v obou rukách, přičemž každá otěž se drží samostatně. Zespoda vchází do pěsti, která je postavená kolmo a nahoře z ní vychází, jako u jiných stylů. Nepokračuje však již do druhé ruky, ale je volně přehozena dopředu ke krku koně.

 

Otočení koně

Jezdec drží otěže nad kohoutkem v úrovni hrušky sedla nebo lehce nad ní. Pokud by jeho ruka spočívala příliš vepředu, tahala by po přiložení otěží k jedné straně krku zvíře za hubu. Taková pomůcka by způsobila, že by se kůň začal obracet opačným směrem. Otěže musí být lehce prověšené, u pákového udidla to platí dvojnásob, ale nikdy nesmíme s koňskou hubou ztratit kontakt.

 

Pro změnu směru doleva přiložíme pravou otěž ke krku koně tak, že pohneme rukou směrem doleva. Zároveň je třeba posunout pravou nohu dozadu, při jejímž stisku stáčíme záď koně. Levou nohu ponecháme v oblasti sedlového řemenu. Jejím tlakem udržujeme koně v pohybu. Obrat na druhou stranu provedeme samozřejmě přesně naopak.

 

Obraty se nacvičují na kruhu, který můžeme postupně zmenšovat. Velmi vhodné je také projíždění vlnovek či osmiček. Vždy platí, že pokud zvládneme oblouk o velkém poloměru, můžeme jej postupně zmenšit.

 

Použití

Neck reining je sice doménou westernového stylu, ovšem neznamená to, že ho nelze využít i jinde. Nikdy není na škodu, pokud náš anglicky ježděný kůň tuto metodu zvládne. Občas nastávají situace, kdy se nám naše úsilí a práce navíc mohou hodit. Existují například hry, při kterých potřebujeme jednu ruku k přenášení různých předmětů. Kůň s jezdcem, kteří ovládají neck reining, mají v takových hrách a cvičeních velkou výhodu nad ostatními.

 

Autorka: Martina Pokorná

 

 

Ježdění bez udidla

Nacházíme se v boxu a připravujeme svého koně na pravidelný výcvik nebo vyjížďku. Sundáme ohlávku, jednou rukou uchopíme uzdečku za lícnice a druhou rukou vložíme koni jemně do huby udidlo. Ten ho více či méně ochotně přijme a my tak můžeme umístit nátylník za uši a zapnutím dalších řemínků klidně uzdění dokončit... Co když to jde ale i jinak?

 

Základ najdeme ve westernu

Jízda bez udidla je pro někoho zcela nemožná a nepředstavitelná, pro dalšího zase samozřejmostí. Zkrátka, každý ke svému koni přistupuje jinak. S ježděním bez udidla se nejvíce setkáme ve westernu, kdy se zkušení westernoví jezdci snaží přizpůsobit uzdění individuálním vlastnostem svého koně. Pozor, nejedná se ale o žádnou novinku! Různé typy uzdění bez udidla se používají již mnoho let, například „bosal" používali již od konce 18. století indiáni z Mexika a Kalifornie při hlídání a nahánění dobytka. V současnosti se tento typ uzdění stává stále oblíbenějším především u soukromých chovatelů, kteří se zabývají metodou „horsemanship".

 

Kdo může takto jezdit?

Jízda bez udidla není snadná, a pokud jezdec nemá jemnou ruku, může svým působením koně zraňovat ještě více než při nesprávné manipulaci s udidlovou uzdečkou. Působení udidla může kůň zmírnit tak, že uhne spodní čelistí - ovšem v případě bezudidlového uzdění musí uhnout celou hlavou. Proto by měl k této variantě přistoupit pouze dostatečně zkušený a trpělivý jezdec, který vlastní spolehlivého a dobře přiježděného koně. Obecně se doporučuje jízda bez udidla koním v období výměny zubů, což je zhruba ve věku tří až pěti let. Jinak se jedná o svobodnou volbu každého z nás.

 

Druhy uzdění a jejich použití

Klasické hackamore (Kalifornský bosal)

Klasické hackamore je nejpoužívanějším bezudidlovým uzděním a skládá se z bosalu a mecaty. Bosal je název pro dokulata spletený nánosník ze syrové kůže. Ta je ohnuta okolo nosní kosti, pod bradou vytváří špici a končí silným uzlem. Musíme dbát na to, aby uzel netlačil na horní ani na dolní čelist. K tomuto uzlu se uvazují zhruba 7 metrů dlouhé mecate spletené z koňských žíní, které fungují jako otěže, vodítko či vazák. Mecate bychom měli chránit před vlhkostí, aby neztuhlo a neztratilo pružnost. Každý bosal můžeme pohodlně zakoupit v obchodě, ale poté ho musíme upravit po svém: dobře navlhčit a nejlépe pevně uvázat na dřevěný špalík, který nejvěrněji kopíruje tvar nosu koně. Až se nám bosal zformuje do požadovaného tvaru, musíme ho ještě pořádně vysušit.

Pro lepší představu o jízdě s bosalem uvádím situaci, kdy chce jezdec odbočit doleva: přenese tedy svoji váhu na levou stranu, zkrátí levou otěž a pravou přiloží koni na krk... Je tedy evidentní, že je bosal určen pro nejměkčí a nejpřátelštější koně, kteří zároveň důvěřují svému jezdci. Pokud totiž kůň projevuje silový odpor, jezdec je s tímto druhem uzdění téměř bezmocný.

 

Mechanické hackamore

Mechanické hackamore je bezudidlové uzdění s donucovacím působením. Název je tedy zavádějící, protože s klasickým bosalem nemá nic společného. Přenos síly působení rukou je oproti bosalu až pětinásobný!

 

Tento typ je složen z nánosníku se dvěma rameny páky a podbradního řemenu, ale vyrábí se v několika variantách - některé dokonce i s udidlem. Mechanické hackamore s udidlem můžeme často vidět na parkurových závodech. Jelikož se jedná o ostře působící donucovací nástroj, používá se především u koní, kteří jsou různě pokaženi v hubě. Pro obecné použití je nevhodné, většinou totiž způsobí víc škody než užitku.

Side pull

Side pull můžeme přeložit jako „tahat do strany". V podstatě se jedná o zostřenou variantu stájové ohlávky. Působí pouze tlakem na nosní kost. K nánosníku jsou po obou stranách upevněny otěže, jejichž vedení je jednodušší než u bosalu. Každá otěž totiž působí na jednu stranu ohlávky a nikoliv pouze na podbradní jamku. Nejčastěji se side pull používá v počátečním stadiu výcviku westernových koní nebo u koní, kteří mají poraněnou hubu. Pozor, tento způsob by měli používat pouze zkušení jezdci, kteří již umí s otěžemi velmi dobře pracovat. Při stálém tahání a cukání můžeme hřbet nosu totiž výrazně poškodit.

Bitless bridle

Bitless bridle můžeme přeložit jako „bezudidlová uzdečka". Tento typ je poměrně nový, používá se až do roku 1999, kdy jej vyvinul americký veterinář W. R. Cook. Fungování je oproti dalším druhům bezudidlového uzdění založeno na zcela odlišném principu. Krátký tah za jednu otěž vyvolá tlak na opačnou polovinu hlavy, takže se kůň otočí do směru, kde je napnutá otěž. Když ovšem otěž přitáhneme, celá ohlávka se táhne - tím vytvoříme mírný tlak na tři citlivé body na hlavě koně. Jelikož se ukázalo, že některým koním se pracovalo s tímto typem mnohem snadněji, doporučuje se bitless bridle pro všechny jezdecké disciplíny.

 

„Parellka"

Klasická parellka se v dnešní době těší poměrně velké oblibě, ačkoliv i ona je velmi ostrý nástroj, který však umožňuje velmi jemné působení. Pokud je používaná správným způsobem, kůň si na ni zvykne poměrně rychle.

Není to nebezpečné?

Může se zdát, že pokud má kůň v hubě udidlo, lépe ho „udržíme" a máme nad ním větší kontrolu. Každý se ale jistě setkal se situací, kdy se kůň do udidla „zakousl" a stejně se naší kontrole vymkl. Samozřejmě, kůň musí být klidný, dobře vychovaný, ochotný a na tento způsob zvyklý - není možné se jednoho dne rozhodnout, že svému koni dávat udidlo nebudeme, zakoupíme bosal a ihned vyjedeme ven. V takovém případě zde samozřejmě nebezpečí hrozí. Pokud ale kůň výše uvedená kriteria splňuje a my chceme zkusit něco nového - hoďme předsudky za hlavu a směle do toho.

 

Poděkování

Velice děkuji slečně Barboře Mrkvicové - majitelce několika koní na ranči v Traplicích a propagátorce metody horsemanship, jejíž krásné webové stránky mi při psaní tohoto článku v mnohém pomohly. Dále jí patří velký dík nejen za ochotné poskytnutí fotografií, ale i příjemné povídání.

 

Autorka: Petra Hanáčková

 

 

OŠETŘENÍ KONÍ

Ošetření zubů u koní

První odborné vyšetření zubů u koní, by se mělo provést ještě před prvním naužděním remonty. Při tomto vyšetření se mohou odhalit abnormality chrupu (persistentní mléčné zuby, vlčí zuby apod..) a ihned by se mohlo provést ošetření, aby kůň již při prvním kontaktu s udidlem, měl správný komfort v dutině ústní.

Pravidelné ošetření- broušení zubů u všech koní doporučujeme provádět nejméně jednou ročně. Při broušení zubů se zbrušují ostré hrany na zubech, které se u koní pravidelně tvoří, zbrušují se nepravidelně rostoucí zuby. Jedině kůň s upravenými zuby, které svými ostrými hranami a nerovnostmi nepoškozují sliznici dutiny ústní, daleko lépe žvýká a tráví potravu. Mimo to kůň s upravenými zuby lépe přímá udidlo, lépe jde na přilnutí, dříve sliní a přežvykuje, ochotněji přijímá jezdcovy pomůcky a dříve se uvolní.

Broušení zubů provádíme elektrickou bruskou v celkové sedaci, pro bezpečnější a efektivnější provedení úkonu.

 

Rány u koní

Doc. MVDr. Jana Mezerová, Ph.D.

Posouzení rány a faktory ovlivňující její hojení

Různé typy otevřených ran patří mezi velmi časté příčiny veterinární intervence u koní v podmínkách běžné terénní praxe. Řešení komplikovaných poranění je však v poslední době věnována velká pozornost i na specializovaných pracovištích a bez nadsázky lze říci, že současná veterinární medicína dokáže zachránit pacienty, u kterých by hrozila jejich ztráta či vážné trvalé následky. I když zhodnocení závažnosti rány a volba způsobu ošetření spočívá obvykle v rukou veterinárního lékaře, jsou majitel, jezdec či trenér prvními lidmi, kteří zraněnému zvířeti poskytují pomoc a rozhodují o návštěvě zvěrolékaře. Často si ovšem neuvědomují, že na nich také z velké části závisí úspěšný výsledek léčby.

Hojení rány je fyziologickým pochodem, který začíná v organismu bezprostředně po poranění. Účelem léčby je tento proces podporovat a doplňovat. Nevhodným zásahem ať už ze strany majitele nebo zvěrolékaře se přirozeně probíhající hojení naopak zpomaluje až zastavuje. Biologická podstata hojení je v současnosti intenzivně studována a získané poznatky přináší do praxe někdy překvapující změny.

Volba optimálního způsobu ošetření, doba i konečný efekt léčby závisí na mnoha faktorech ovlivňujících hojení a na výsledku posouzení parametrů, pomocí nichž lze posoudit závažnost poranění. Rozhodujícími jsou lokalizace a velikost poranění, čas uplynulý od zranění, rozsah poškození tkání a jejich kontaminace nečistotou, infekce a dosavadní ošetření. Nezanedbatelnou roli hraje také celkový zdravotní stav pacienta, jeho stáří, charakter i temperament a v řadě případů je volba terapie ovlivněna pracovním využíváním zvířete a ekonomickými možnostmi majitele.

Velikost rány je pro majitele často hlavním kritériem, podle kterého určuje závažnost poranění a rozhoduje o přivolání zvěrolékaře. Ve skutečnosti však platí, že i poměrně velké a na první pohled nebezpečné rány lokalizované na pro hojení příznivých místech těla se mohou snadno vyřešit s velmi dobrým výsledkem a někdy jen malým přičiněním odborného i laického personálu a na druhé straně některá zpočátku nenápadná poranění se stávají příčinou trvalých funkčních následků a dokonce i ztráty koně. Příkladem prvně jmenovaných ran jsou poranění, která se nacházejí na krku, trupu, v ramenní či stehenní krajině. Pokud tyto rány postihují pouze kůži, podkoží a částečně svalové vrstvy, hojí se dobře a rychle i v případech, kdy není možné je zašít. Do druhé kategorie patří zejména poranění, která jsou lokalizovaná na končetinách mezi kopytem a hlezenním či zápěstním (karpálním) kloubem. Tady leží bezprostředně pod kůží životně důležité struktury, jako jsou šlachy, šlachové pochvy, velké cévy a nervy, klouby a jen slabou vrstvou tkání je chráněn kostní podklad. Navíc i poranění samotné kůže a podkoží se v této oblasti vyznačuje velmi špatnou tendencí k hojení a vytvářením bující tzv. granulační tkáně. Proto patří ošetření každého poranění v těchto oblastech do kompetence veterináře. Další skupinou poranění, která by měla být odborně posouzena, jsou rány na hlavě. Na rozdíl od koňských končetin se zde většinou velmi dobře hojí, a proto i hrozivě vyhlížející rány zvládne včas přivolaný veterinář vyřešit s velmi dobrým nejenom funkčním ale také kosmetickým výsledkem. Typickým příkladem rány vyžadující velmi pečlivou a erudovanou rekonstrukci je tržné poranění víček. Jeho zanedbání může vést k trvalému narušení funkce víčka a postupně způsobit poškození oka.

Doba, která uplynula od okamžiku zranění do jeho ošetření, je důležitým prognostickým ukazatelem. Obecně platí, že čím dříve je rána ošetřena, tím lepší jsou vyhlídky na její úspěšné zhojení. I když řadu ran lze dnes spolehlivě zašít i po několika dnech, včasné ošetření zabrání dalšímu znečištění, rozvoji infekce, nevratnému poškozování tkání a usnadní chirurgický výkon. Čas rozhoduje o životě nebo smrti nejenom při silném krvácení, kdy majitel zavolání veterináře neodkládá, ale také v  případech poranění kloubů, šlachových pochev či břišní a hrudní dutiny, která nemusí laik rozpoznat, a tak hrozí nebezpečí z prodlení.

Velkou měrou rozhodují o způsobu ošetření a rychlosti hojení příčina a charakter rány. Pro ošetření jsou příznivější řezná a sečná poranění vyvolaná ostrými předměty. Tyto rány jsou obvykle čisté, nepodléhají snadno infekci, tkáně v jejich bezprostředním okolí nejsou zhmožděné a mají nepoškozené krevní zásobení. Pokud tyto rány veterinář včas zašije, snadno se zhojí. Tržné rány způsobené hřebíky či ostnatým drátem jsou obvykle spojené s větším poškozením měkkých tkání (kůže, podkoží, svalovina), a proto vykazují poněkud větší náchylnost k infekci. Velmi nebezpečná jsou poranění vznikající uskřinutím končetiny mezi pevnými předměty nebo pokopáním, protože v těchto případech dochází k rozsáhlému zhmoždění měkkých tkání a vážnému porušení krevního zásobení. Podobná charakteristika platí i pro nepříliš časté kousné rány, u kterých je nutno počítat s vysokým rizikem infekce. Velmi záludná jsou bodná poranění, u nichž může být nevýznamné a snadno přehlédnutelné poškození kůže spojeno s porušením důležitých v hloubce ležících struktur a navíc s vysokou pravděpodobností zanesení a rozvoje infekce.

Barva, teplota, otok tkání, stupeň a druh znečištění jsou dalšími důležitými parametry při hodnocení rány. Signalizují eventuální zhmoždění tkání, poškození cévního systému i přítomnost infekce. Velký otok poraněné krajiny upozorňuje zpočátku na rozsáhlou traumatizaci, v pozdějších stádiích je spolu se zvýšenou lokální i celkovou teplotou projevem rozvíjející se infekce; snížená teplota a nafialovělá barva tkání ukazují na porušené krvení. Trusem a špínou kontaminované rány jsou spojeny i při důkladném ošetření s vysokým procentem rozvoje infekce.

Stáří a narušení celkového zdravotního stavu mohou nepříznivě ovlivnit hojení ran. Starší pacienti jsou více náchylní k infekci a procesy reparace tkání u nich probíhají pomaleji. Na rychlosti hojení se nepříznivě projevují současně se vyskytující celková onemocnění, jako jsou poruchy oběhového systému, nemoci jater, ledvin i hormonální abnormality. Negativně působí také podvýživa, nedostatek minerálních látek a vitamínů. Pokud je poranění spojeno se silnou ztrátou krve, vyčerpáním, otřesem mozku, je nutno věnovat prvořadou pozornost těmto problémům a slevit z optimálního způsobu ošetření vlastní rány či ho alespoň odložit na pozdější dobu.

Konečný efekt a způsob léčby závisí také na charakteru a temperamentu jedince. Při řešení velmi komplikovaných poranění (rány šlach, kloubů, plastiky rozsáhlých kosmetických či funkčních defektů) vyžadují velmi častou manipulaci s pacientem. Pokud je kůň agresivní nebo těžko zvladatelný, je pooperační péče, která bývá náročná na spolupráci, obtížná až neproveditelná.

Současné a budoucí využití koně se spolu s ekonomickými faktory také významně podílí na volbě vhodné terapie. U hříbat určených na prodej, u sportovních a dostihových koní je nutno zohlednit nejenom funkční ale také kosmetický výsledek ošetření, který obvykle není podstatný u zvířat chovných a pracovních.

Velmi důležitým faktorem, který ovlivňuje nejenom rozhodování veterinárního lékaře o způsobu ošetření ale také výsledek celé terapie, jsou léčiva a první pomoc poskytnutá majitelem. V laické praxi stále oblíbené prostředky jako jodová tinktura, genciánová violeť, peroxid vodíku a antibiotické či antiseptické zásypy poškozují tkáně, zpomalují hojení a rány, které jsou jimi ošetřeny, často není možné optimálně vyřešit, tzn. zašít.

Základy ošetření ran a poskytování první pomoci

Přestože řešení většiny poranění má být úkolem veterináře, první pomoc by v naléhavých případech měl zvládnout i majitel či ošetřovatel. Lidé, kteří se o koně starají, se také běžně setkávají s drobnými oděrkami a poraněními, jejichž ošetření je součástí rutinní péče.

Silně krvácející rány vyžadují okamžitou intervenci zvěrolékaře a v některých situacích i bezprostřední pomoc ze strany majitele, který je odkázán na své schopnosti a eventuálně telefonicky získanou radu. Pokud nezbývá čas na jinou konzultaci než telefonickou, měl by majitel umět zodpovědět otázky týkající se místa, z kterého kůň krvácí, charakteru rány, změn v chování i celkovém stavu koně (vzrušení, apatie, neschopnost stát) a velikosti ztráty krve. Pro efektivní zastavení krvácení je důležité působit tlakem přímo na krvácející cévy a lokalizace rány je rozhodující pro způsob první pomoci. Rány na končetinách a případně na krku lze ošetřit provizorním tlakovým obvazem, podržení tamponády (např. čistý ručník) u klidného koně přímo v ráně je často jedinou možností pro zastavení život ohrožujícího krvácení v oblasti trupu či vnitřní plochy stehen. Méně závažné krvácení často zastaví tlak aplikovaný na poškozené cévy po dobu 5 minut. Určení ztráty krve bývá pro nezkušeného majitele obtížným úkolem. Naléhavost situace se nejlépe zhodnotí podle charakteru krvácení (doplňující informace pro veterináře jsou, zda krev z rány stříká, pomalu vytéká či jen odkapává, jak silný je její proud, který lze připodobnit tloušťce známého předmětu – tužce, stéblu slámy apod.), trvání krvácení a změn v jeho intenzitě i množství krve v okolí koně. Abnormality chování, které se často manifestují symptomy kolikových bolestí, mohou indikovat šok z nadměrné ztráty krve.

Pokud rána vznikla nabodnutím na vyčnívající předmět (větve stromů, kůly v ohradě), je vždy nutná její odborná revize. Je-li cizí těleso v ráně stále přítomné, nemělo by být odstraňováno před příchodem veterináře, který snáze posoudí závažnost poranění, možné zasažení v hloubce ležících tkání a komplikace spojené s jeho vyjímáním (např. přerušení velkých cév). Pokud je nutné přiložit na silně krvácející ránu provizorní tlakový obvaz, je lepší cizí předmět opatrně zlomit nebo přeříznout nad úrovní okolní kůže.

U traumat na končetinách, která vedou k silnému kulhání, se o urgentním přivolání zvěrolékaře obvykle nepolemizuje. Jestliže kůň postiženou končetinu nezatěžuje nebo se o ni v kroku jen zlehka opírá, je třeba ho až do odborného vyšetření udržet v naprostém klidu. V případech zlomenin kostí, přerušení šlach či vazů může i překonání poměrně krátké vzdálenosti do stáje vyvolat další vážné poškození tkání. Proto je obvykle preferováno ponechat zvíře na místě zranění. Pokud se kůň v okamžiku úrazu pohyboval volně nebo bezprostředně po něm utekl, stává se, že vystrašeného a zdivočelého pacienta není možné bez problémů chytit. V této situaci je potom lepší se ke koni nepřibližovat a počkat na příjezd veterináře. Je-li kůň ochoten udělat několik kroků, pomáhá veterináři telefonicky sdělená informace o změnách v zatěžování a předvádění končetin. Abnormální prostupování ve spěnkovém kloubu, zvednutí přední části kopyta či nastupování na zadní plochu spěnkového kloubu jsou jednoznačné příznaky přerušení šlach nebo vazů v oblasti prstu, která vyžadují rychlé ošetření kvalitním fixačním obvazem. Pokud přivolaný veterinář s touto situací dopředu počítá, může se na ni lépe připravit. Ze stejných důvodů usnadní první ošetření postřehnutí změn v úhlování kloubů, odchylek v ose končetiny a v konfiguraci jednotlivých krajin, které signalizují přítomnost zlomeniny.

Problémem, který komplikuje hojení ran především na končetinách nebo úrazů spojených s pádem zvířete, je znečištění. Pokud majitel řeší drobná tržná poranění bez asistence veterináře nebo chce při silné kontaminaci poskytnout účinnou první pomoc, je třeba ránu vypláchnout sterilním roztokem. Pro stáje s větším počtem koní lze jenom doporučit vybavení lékárničky několika litry infúzních roztoků (např. fyziologický roztok). Čistá voda není pro první ošetření ran vhodná. Je-li však sterilní roztok nedostupný, převáží výhody výplachu rány vodou nevýhody, které by vyplývaly z ponechání nečistot v ráně.

Jak už bylo řečeno, tradičně používané prostředky typu jodová tinktura, genciánová violeť a všechna léčiva v podobě zásypů brzdí hojení ran. Pro první pomoc u otevřených traumat pronikajících do podkoží a hlubších tkání, u kterých je optimální volbou terapie jejich zašití, však nejsou vhodné ani dnes oblíbené preparáty ve formě sprejů (Aureomycin spray, Nolvasan spray). Pokud bude ošetřování svěřeno veterináři, je proto lepší do jeho příchodu ponechat ránu bez lokální aplikace léčiv. Nejvhodnější způsob péče o drobná poranění, která lze chránit obvazem, spočívá v lokální aplikaci antibiotických či antiseptických mastí (Framykoin ung, Betadine ung aj.) a krytí sterilní gázou. Nedílnou součást terapie představuje u silně hnisajících ran ochrana kůže v jejich okolí. Pokud není denně pečlivě omývána a ošetřována ochrannou mastí (vazelína, Dermazulen, Pityol, Infadolan), vzniká velmi často nepříjemný a pro koně bolestivý zánět kůže.

Obvaz ran, především na dolních částech končetin, je důležitou složkou jejich ošetření a předpokladem úspěšného výsledku léčby. V současné době už neplatí názor, že rána potřebuje vzduch. Kvalitní obvaz ji totiž chrání před znečištěním, zabraňuje otokům, pohlcuje krev a sekrety produkované v ráně a snižuje nadměrný pohyb. Pro zhotovení obvazu u koně si nelze brát příklad z humánní medicíny. Obvazy u zvířat se, na rozdíl od lidí, přikládají podložené, tzn., že jejich nedílnou součástí je měkký podkladový materiál (obvazová vata), který zabraňuje otlačení končetiny. Obvaz vytvořený navinutím obinadla přímo na kůži může vyvolat velmi závažné poškození tkání a v extrémních situacích i jejich odumření. Proto je kromě případů naléhavé první pomoci (při život ohrožujícím krvácení může obvaz na krátkou dobu končetinu „zaškrtit“) lepší svěřit přiložení obvazu veterináři a eventuálně pro další každodenní péči pod jeho dohledem základy obvazové techniky zvládnout.

K lokálnímu ošetření rány patří v případě potřeby i celková terapie. Všechna otevřená poranění jsou kontaminovaná, starší rány je nutno považovat za infikované, a proto je třeba v odůvodněných případech zvážit nasazení antibiotik. Nejvážnější celkovou komplikací ran u koní je tetanus a tedy i u vakcinovaných zvířat je oprávněná aplikace ochranného séra. Podávání protizánětlivě a analgeticky působících látek, které utišují bolest, zmírňují otok postižené krajiny a zlepšují celkovou pohodu pacienta, je vhodné u rozsáhlejších traumat. Rozhodnutí o způsobu celkové léčby náleží vždy do kompetence veterináře. I když řada majitelů, trenérů a jezdců je především s analgetiky dobře obeznámena a některé nové preparáty není nutno aplikovat injekčně, mají tyto látky i nežádoucí vedlejší účinky.

Rány se u koní řadí k nejčastějším zdravotním problémům. Jsou příčinou starostí jak lidí, kteří o koně pečují, tak veterinárních lékařů. Majitelé, chovatelé a ošetřovatelé, kteří se dostávají do kontaktu s postiženým zvířetem nejdříve, představují první články řetězce, na jehož konci může, ale také nemusí, být opět zdravý kůň. Abychom se s druhou alternativou setkávali co nejméně, je zapotřebí nejenom kvalifikované pomoci zvěrolékaře nýbrž i odborného ošetření zajišťovaného majitelem.

 

Flegmóna a lymfangitida končetin koní

Doc. MVDr. Jana Mezerová, Ph.D.

Náhlé zduření končetiny, které doprovází kulhání a případně narušení celkového stavu, je běžným zdravotním problémem u koní všech věkových kategorií, různých plemen i rozdílného pracovního využití. Tento klinický příznak bývá výsledkem poměrně pestrého souboru vyvolávajících příčin, mezi kterými figurují úrazy, nemoci šlach, šlachových pochev a kloubů, vnitřní choroby i kožní problémy. Jednou z nejčastějších příčin nejenom akutního ale i chronického otoku je tzv. podkožní flegmóna spojená se zánětem mízních cév.

Onemocnění, které je v odborné i laické české literatuře známo pod názvem lymfangitida, je způsobeno širokou škálou mikroorganismů. Vstupní branou infekce akutní flegmóny jsou většinou nepatrné povrchové rány, záněty v ohbí spěnky nebo hniloba rohového střelu; zvažuje se však také možné šíření krví. V některých případech nemoc propuká až po zhojení uvedených patologických procesů. Baktérie se rychle množí a šíří a u některých koní se mohou vytvářet ojedinělá nebo mnohočetná ložiska hnisu. Ve vzácných těžkých případech se vyvíjí celkové onemocnění, které může vyústit v otravu krve a skončit smrtelně. Chronická flegmóna („sloní noha“) je charakterizována ukládáním novotvořené pojivové tkáně v podkoží, které způsobuje nevstřebatelné tuhoelastické zbytnění končetiny. Současně dochází k trvalému poškození krevních a mízních cév, které zapříčiňuje místní narušení oběhu a městnání mízy. Onemocnění se vyskytuje mnohem častěji na pánevních než na hrudních končetinách.

Klinické příznaky

Charakteristickým příznakem onemocnění je akutní progresivně se zvětšující otok postižené končetiny, který vzniká náhle a velmi často „přes noc“. Končetina je zduřelá od korunky až po kolenní či loketní kloub, při postižení pánevní končetiny se na vnitřní ploše stehna vytváří charakteristický val. Zduření je těstovité konzistence, teplé a bolestivé při palpaci. Těstovitý otok, při kterém zůstávají po dotyku v kůži prohloubené otisky prsů, je typický pro v podkoží probíhající zánětlivý proces a tento příznak lze použít pro odlišení zánětů lokalizovaných v hlouběji ležících tkáních. Rána na končetině, která se stala vstupní branou infekce, nemusí být vůbec nalezena. U těžkých případů může být patrné prosakování vodnaté tekutiny přes kůži a při opožděné nebo nesprávné léčbě mohou vzniknout rozsáhlé trhliny vedoucí ke vzniku plošných otevřených a obtížně se hojících ran. Mízní uzliny v tříselné krajině jsou zduřelé tuhé a citlivé na tlak. Postižení koně obvykle velmi silně kulhají, takže v řadě případů jsou zvěrolékaři pacienti avizováni s podezřením na zlomeninu. Kulhání se zesiluje s přibývajícím napětím tkání, v klidu ve stoje je končetina odlehčována.

Celkový zdravotní stav pacienta bývá narušen. Vnitřní tělesná teplota je často výrazně zvýšená (40-41 °C), teplotní křivku charakterizuje strmý vzestup a jen pozvolný pokles hodnot. U řady koní stoupají také tepová a dechová frekvence; v těžkých případech se objevují nápadná apatie a nechutenství.

U mnoha koní při včasné a správné léčbě lokální klinické příznaky během několika dnů odeznívají a celkový stav zvířete se upravuje. Po vstřebání zánětlivého výpotku dochází k úplnému vyléčení. U komplikovanějších případů může během 10-14 dní dojít také k provalení ložisek hnisu. Dojde-li k porušení kůže, ať už provalením hnisu a vznikem vředů nebo následkem nepřiměřeného napětí, vznikají často obtížně se hojící granulující rány. Jako komplikaci prudké lymfangitidy popisuje literatura také zánět šlachových pochev.

Chronická lymfangitida postihuje zvláště pánevní končetiny a vyznačuje se výrazným zvětšením jejich obvodu i ztrátou kožní elasticity. V blízkosti kloubů a v místech ohýbání se tvoří silné kožní řasy, které se už nemohou vyhladit. Zesílené partie těla nejsou ani bolestivé ani teplejší. Kůže je někdy pokryta strupy a pokud se zvíře drbe, tyto krusty odpadávají a obnažují krvácející kožní povrchy. Srst více či méně vypadává, zježené chlupy stojí kolmo ke kožnímu povrchu. Zduření mírného stupně nezpůsobuje funkční poruchy. V pokročilých případech je však příčinou kulhání. V příčných rýhách se často rozvíjejí ekzémy a vznikají trhliny. Pokud se na postižených místech pacient dodatečně zraní, rány se hojí velmi špatně za vzniku nevzhledné vystouplé jizvy. Výrazný otok končetiny těsně nad kopytem vede k horší kvalitě nově se tvořící rohoviny. Celkový stav koně nebývá ovlivněn.

Terapie

Koně s akutní lymfangitidou je třeba považovat za urgentní případ a veterinář by měl být přivolán okamžitě. Čím déle zůstává končetina oteklá, tím závažnější je anatomické narušení mízních cév a pravděpodobnější jsou trvalé následky. Terapie je obecně zaměřena na redukci otoku měkkých tkání, podporování krevní a mízní cirkulace a eliminování infekce.

U silně kulhajících pacientů je v prvních dnech indikován klid v boxu. Je-li na postižené končetině přítomno jakékoliv poranění, pečlivě se ošetří. Nejúčinnějším lokálním opatřením vedoucím k ústupu otoku je zapařovací obklad, protože navozením intenzivního prokrvení se zánětlivé produkty rychleji vstřebávají nebo eventuálně se urychlí provalení hnisavých ložisek. Zapařovací obklad je nahrazován nejpozději za 24 hodin suchým teplým obvazem, který lze na končetině ponechat 1-2 dny. Střídání zapařovacích a suchých obvazů se provádí tak dlouho, dokud lokální příznaky zánětu neustoupí. U některých pacientů s citlivější kůží je nutno dobu působení vlhkého tepla zkrátit, aby nedošlo k jejímu podráždění. Do vody, kterou jsou provlhčovány vnitřní vrstvy zapařovacího obkladu, lze přidat antiseptické roztoky. Pokud kulhání ustupuje, je nezbytnou součástí léčby nucený pohyb spočívající v provádění na ruce několikrát denně. Pohybování napomáhá redukci otoku a zlepšení cirkulace.

Lokální léčbu a úpravu pohybového režimu by mělo doprovázet celkové ošetření antibiotiky, sulfonamidy nebo kombinovanými preparáty, které jsou účinné při streptokokových či stafylokokových infekcích. Protože často není možné kultivovat vyvolávající mikroorganismus, jsou indikovány širokospektrální přípravky. Přestože starší odborná pojednání doporučují nasazení antimikrobiálních látek pouze u těžkých případů vzdorujících lokální terapii, soudobá literatura preferuje jejich aplikaci už při první veterinární intervenci. Léčba přitom musí probíhat ve vysokých dávkách po 8-10 i více dní. Některé zahraniční publikace doporučují ve vážných případech minimálně 4týdenní antimikrobiální ošetření. Celková terapie by měla zahrnovat také aplikaci nesteroidních protizánětlivých látek.

Léčba pacientů s chronickou lymfangitidou je problematická, protože redukce novotvořené pojivové tkáně je obtížně dosažitelná. Koně se mohou využívat v chovu, pokud nekulhají, uplatňují se v rekreačním ježdění či lehké práci. Klusová práce podporuje prokrvení a pohyb umožňuje částečnou redukci otoku. Na končetinu jsou přikládány kompresní obvazy a bandáže. V posledních letech je v Německu úspěšně zaváděna tzv. manuální mízní drenáž.

Prognóza

Přestože u většiny pacientů je pozorována velmi rychlá odezva na iniciální terapii, akutní lymfangitidu lze označit za onemocnění s nejistou prognózou. Následkem opakované infekce totiž dochází k senzibilizaci obranného systému, takže nakonec i nepatrná infekce vyvolá během několika hodin rozvinutý obraz nemoci. Opakování klinických projevů jsou pozorována po zdánlivě neškodných oděrkách. Neodeznívající příznaky a opakované záněty mohou vést k zvazivovatění a chronickému zesílení končetiny.

Šimbajny

Doc. MVDr. Jana Mezerová, Ph.D.

Bolestivé onemocnění přední plochy metakarpu mladých dostihových koní, které je mezi dostihovou veřejností známé pod lidovým názvem šimbajny (odborně osteopatie či periostitida dorzální části třetí metakarpální kosti, bucked shins /angl./, Schienenbeinerkrankungen /něm./) bylo poprvé popsáno už v roce 1907. Jeho příčinám, mechanismu vzniku, roli tréninkových režimů a povrchů, na kterých koně pracují, je věnována neustálá pozornost. I přes nesporné poznatky, které klinické i experimentální studie na celém světě přinesly, však šimbajny trápí anglické plnokrevníky v intenzivním dostihovém tréninku a méně často i koně jiných plemen dodnes. Objevují se nejčastěji u dvouletků, ale významně narušují také přípravu a kariéru tříletých koní. Skutečný výskyt onemocnění je neznámý, ale podle různých studií kolísá mezi 30 až 90 %.

Příčiny a mechanismus vzniku

Porozumění důvodům, pro něž šimbajny vznikají, je důležité jak pro jejich prevenci, tak pro účinné ošetření, správnou rekonvalescenci a návrat koně do plného tréninku. V minulosti se předpokládalo, že šimbajny jsou následky krvácení, ke kterému dochází pod okosticí, a mikrofraktur na přední straně třetí metakarpální kosti se sekundární tvorbou kostního svalku. Tyto změny měly být zapříčiněny otřesy kosti vyvolané vysokorychlostní zátěží. Pozdější studie zabývající se geometrickými a histopatologickými vlastnostmi třetího metakarpu a sil, které na kost působí, prokázaly, že šimbajny představují spíše adaptační odpověď kosti na zátěž.

U mladých koní zařazovaných do dostihové přípravy dochází během fyziologického dozrávání kostí k jejich přestavbě. Vhodnými tréninkovými podněty se kost přizpůsobuje měnícím se podmínkám zesílením stěny, změnou struktury a předozadním oploštěním. Protože metakarpus dvouletků je méně tvrdý, na jeho přední (dorzální) plochu působí během vysokorychlostní zátěže větší napětí než u starších zvířat. Toto napětí může snáze vést k únavě kosti a její následné bolesti. Na druhou stranu je známo, že síly, které působí na přední povrch třetí metakarpální kosti, mají ve stejném místě jiný charakter u zvířete pohybujícího se v pomalých chodech a jiný u koně v rychlé zátěži. Vhodné tréninkové schéma a včasné zařazení vysokorychlostních podnětů tak napomáhá správné modelaci a remodelaci kosti. Klinické práce provedené v USA potvrdily, že koně s vyšším týdenním podílem zátěže ve vysoké rychlosti měli menší výskyt šimbajnů než koně, kteří cválali delší vzdálenosti pomaleji.

Významnou úlohu při adaptaci kosti na zátěž hraje také povrch tréninkových drah. Současné srovnávací studie u koní pracujících na měkkém (dřevěné štěpky) a tvrdém povrchu ukázaly rychlejší remodelaci kosti u druhé skupiny zvířat. Na druhé straně je však z dřívějších prací znám klinicky významnější výskyt šimbajnů u koní trénujících a běhajících na tvrdých drahách.

Klinické příznaky a diagnóza

Onemocnění se vyznačuje typickými klinickými příznaky, které se projevují obvykle bezprostředně po rychlé práci či dostihu nebo následující den. Velmi často se jedná o první dostih nebo první práci v rychlosti blížící se dostihu. Na přední (dorzální) ploše třetí metakarpální kosti (nesprávně přední holeni) je zjistitelný otok měkkých tkání, zvýšená teplota a citlivost. Pevný tlak prstem na postiženou oblast provokuje bolestivou reakci, vážně postižená zvířata často reagují vzpínáním. Při onemocnění obou hrudních končetin koně vykazují neochotu k pohybu a charakteristický zkrácený toporný klus (někdy imitující kulhání z kopyt nebo karpů). Pokud je postižena jedna končetina silněji, koně zřetelněji kulhají. Stupeň kulhání podstatně závisí na závažnosti onemocnění a na době, která uplynula mezi poslední rychlou prací a vyšetřením. Klinické symptomy jsou zvlášť výrazné v akutních stádiích, po odpočinku a protizánětlivém ošetření nastává obvykle značné zlepšení. U některých jedinců se může objevit pozvolnější nástup ortopedických potíží s nápadným zhoršením po prvním dostihu nebo delší rychlé práci.

Stanovení diagnózy je díky charakteristické anamnéze i typickým příznakům jednoduché a zkušeným trenérům nečiní problémy. Spolupráce s veterinárním lékařem je žádoucí u akutně silně kulhajících pacientů s výrazným zduřením, u nichž je nutno eliminovat stresovou zlomeninu, a u chronických a recidivujících případů. Výsledky rentgenologického vyšetření, které lze využít pro potvrzení diagnózy a vyloučení vážnějších změn, se u jednotlivých případů liší. U mírně postižených koní nebo ve velmi časných stádiích onemocnění jsou snímky často negativní nebo s ohledem na kostní abnormality nejisté. Výrazné zesílení okostice a tvorba nové kosti patrná na některých rentgenogramech však upozorňují na vážné narušení rovnováhy mezi zátěží a únavou kosti a mohou být předzvěstí stresové zlomeniny. V zahraničí byla v posledních letech ověřena jako hodnotná diagnostická pomůcka pro detekci abnormalit na metakarpech dostihových plnokrevníků termografie. Použitím této techniky bylo prokázáno, že až 60 % dvouletků v tréninku vykazuje abnormální nálezy.

Léčba

Pro ošetření šimbajnů byla v průběhu století trenéry a veterinárními lékaři vyzkoušena široká škála modifikovaných tréninkových programů a terapeutických metod.

Omezení zátěže

Pokud jsou šimbajny považovány za projev nedostatečné adaptace třetí metakarpální kosti na zátěž, je základním léčebným opatřením její snížení. Názory veterinárních specialistů i zkušených trenérů na způsob omezení tréninku se v tomto směru liší. Zatímco někteří trenéři doporučují déletrvající vysazení koně z dostihové přípravy a volný pobyt ve výběhu, jiní se snaží pokračovat v tréninku alespoň v podobě klusové práce a bolest tlumit celkově či lokálně podávanými léčivy. Současná veterinární literatura se všeobecně shoduje na tom, že stupeň restrikce zátěže závisí na několika faktorech, z nichž je nejvýznamnější závažnost klinických příznaků a případně rentgenologických nálezů. U koní bez výrazného zesílení okostice nebo jiných závažných rentgenologických změn jsou většinou preferovány zpočátku 1-2 týdny stájového klidu s denním prováděním na ruce (10-15 minut jednou až dvakrát denně). Do upraveného tréninku se kůň vrací ve chvíli, kdy známky onemocnění nejeví v klusu na ruce. Koně se zřetelnou periostální reakcí (zduřením okostice) a/nebo jinými kostními abnormalitami (odbourávání kostní tkáně patrné na rentgenogramech) vyžadují delší období klidu a kontrolovaného pohybu. Podle některých autorů by omezení zátěže mělo spočívat v 4týdenním provádění na ruce, na které navazuje 4 až 8 týdenní volný pobyt v malém výběhu. Trvání a rozsah omezení pohybu jsou modifikovány podle specifik jednotlivých případů. Koně s chronickými nebo opakovaně se vracejícími šimbajny (jedinci, kteří měli několik akutních epizod bez přiměřeného období rekonvalescence) by měli mít 90-120 dní klidu, což v mnoha případech znamená předčasné ukončení stávající sezóny.

Celková a lokální léčba

Protizánětlivá terapie. Protizánětlivé ošetření je indikováno u koní s akutním onemocněním. Mělo by být zahájeno co nejdříve a trvat tak dlouho, dokud otok a bolest neustoupí. Nejjednodušší a přitom účinnou metodu představuje chlazení končetin studenou vodou nebo ledování po dobu třicet minut několikrát denně. K alternativám patří aplikace chladivých obkladů nebo komerčních protizánětlivých krytů. Celková aplikace protizánětlivých látek (Meflosyl, Finadyne, Butasan, Equipalazone a další) u pacientů se zánětlivým onemocněním kostí je sporná. Pokud jsou tyto preparáty používány opakovaně a dlouhodobě, mohou narušit hojení kostí. Po krátkou dobu (několik dní) během akutního stádia onemocnění jsou indikovány u koní se závažnými příznaky.

Lokální aplikace blistrů a látek působící prokrvení kůže patřily k tradičním způsobům ošetření šimbajnů. Zvýšením prokrvení až navozením akutního zánětu v chronicky zanícené tkáni mají tyto látky urychlovat hojení. Vzhledem k tomu, že se v případě šimbajnů jedná o postižení okostice, nemá jejich použití vědecké opodstatnění. Snížení otoku měkkých tkání aplikací prokrvujících substancí je připisováno spíše masáži a bandážování končetiny. Jakýkoliv pozitivní efekt blistrů je výsledkem dlouhodobého nuceného klidu, který je po nablistrování končetiny (při všech indikacích) nezbytný. Pálení (termokauterizace) představuje další překonanou metodu ošetření koní se šimbajny. Podobně jako blistrování je jediným prospěšným efektem dlouhodobé vyřazení pacienta z intenzivního tréninku. Kryoterapie (zmrazení lokální aplikací tekutého dusíku) je některými praktiky využívána v poslední době, protože navozuje dlouhodobou lokální analgezii. Podobně jako pro předcházející techniky také pro kryoterapii platí, že neexistuje jediný důkaz urychlení skutečného hojení okostice. Odpůrci kryoterapie navíc upozorňují na škodlivost nepřiměřeného analgetického efektu, jehož důsledkem je předčasné zařazení koně do zátěže a zvýšeného rizika vážnějších traumat kosti. Pro ošetření chronických a recidivujících šimbajnů je na některých zahraničních pracovištích ověřována léčba tzv. vysokofrekvenčními šokovými vlnami (extracorporeal shockwave therapy) s cílem akcelerovat hojení kosti. I pro tuto v současné době populární metodu léčby řady ortopedických problémů dosud chybí kontrolované vědecké studie.

Prevence a trénink koní postižených šimbajny

Porozumění příčinám a mechanismu vzniku únavového selhání kosti a šimbajnů je základním předpokladem pro prevenci onemocnění a snížení jeho výskytu. Vyvíjející se metakarpus mladého koně musí být tréninkem namáhán tak, aby byla stimulována jeho adaptace k zatížení, ke kterému dochází v dostihu nebo v práci v rychlostech blížících se dostihu. V pomalých chodech je přední plocha metakarpu vystavena napínání, zatímco ve velkých rychlostech je navozována její komprese (stlačení). Krátká vysokorychlostní zátěž tak vystavuje kost mladého koně k zatížení, které je očekávané během dostihu.

I pro naše trenéry mohou být zajímavé výsledky zahraniční studie hodnotící v průběhu 11 let více než 200 dvouletých plnokrevníků. Tito koně byli připravováni v pěti komerčních stájích využitím dvou tréninkových programů. Klasický tréninkový program představovala denní cvalová práce na vzdálenost 1,6 až 3,2 km v rychlosti 670 m/min. Každých 7-10 dní byla doplněna rychlou prací (860 m/min) na postupně se prodlužující vzdálenost 400 (u začínajících) – 1200 metrů. Modifikovaná tréninková metoda využívala podobné penzum denní cvalové práce, ale frekvence vysokorychlostní zátěže byla zvýšena na třikrát týdně a její vzdálenost se zvětšovala od 200 do 800 metrů. Dlouhodobé zhodnocení prokázalo, že koně trénovaní podle modifikované metody trpěli šimbajny mnohem méně než jejich vrstevníci připravovaní klasickým programem. Prospěšnost častých krátkých rychlých prací doložil i následující výsledek stejné studie. V jedné ze sledovaných stájí museli koně připravovaní modifikovanou metodou kvůli mimořádně nepříznivému počasí v zimním období pouze klusat po dobu 30 dnů bez jakékoliv vysokorychlostní zátěže. Teprve potom se vrátili do obvyklého režimu. Výskyt šimbajnů se zvýšil ve srovnání s předcházejícími lety pětkrát a do normálního průměru se vrátil teprve následující rok.

Principy preventivního tréninkového programu, které vycházejí z výsledků četných klinických i experimentálních studií, jsou následující: 1. Kost mění svůj tvar a strukturu podle svého zatížení. Z toho vyplývá, že trénink adaptuje kost pro trénink, dostih adaptuje kost pro dostih a trénink, který imituje dostih, adaptuje kost pro dostih. 2. Krátké práce ve vysoké rychlosti by měly být zaváděny do tréninkového programu brzy a často (dvakrát týdně) tak, aby se kost adaptovala na síly, které na ni budou působit během dostihu. 3. Cválat je třeba umírněně (1 míle/den, 6 dní v týdnu). Dlouhé pomalé cválání může vést k vysoké únavě kosti. 4. Pomalý klus je určen pro zahřátí a není využíván pro zvýšení úrovně tělesné zdatnosti. Dlouhá pomalá klusová práce adaptuje kost na klus a působí tenzními silami na přední plochu třetího metakarpu. 5. Jakmile je kost mladého koně správně adaptována na dostih (za 6 až 8 měsíců), tento tréninkový program už není dále potřebný, protože kost se nevrátí zpět ke svému původnímu tvaru a architektuře.

V optimálním případě by roček měl začít cválat v prosinci a být schopen cválat míli rychlostí 670 m/min. S postupujícím tréninkem jsou do konce cvalové práce zahrnovány dvakrát týdně kratší úseky ve vyšší rychlosti. Tyto úseky jsou zpočátku dlouhé 100 až 200 metrů a kůň by měl jít rychlostí 800 m/min. Délka rychlých úseků se postupně zvětšuje a potom se zvyšuje rychlost. Mezi změnami rychlosti nebo vzdálenosti musí vždy uplynout dva týdny. Před prvním dostihem (obvykle uprostřed června) probíhá zátěž ve vysoké rychlosti v tempu 920-1000 m/min. Pokud je trénink mladého koně přerušen kvůli jakýmkoliv zdravotním problémům po dobu delší než 10 dní, nastává rychlá remodelace a odbourávání kostní tkáně, které by mohly vést ke vzniku šimbajnů v případě, že by tréninkový výpadek nebyl zohledněn a kůň se vrátil na původní úroveň zátěže.

Koně se šimbajny mohou být trénováni, pokud nekulhají a nevykazují výraznou periostální reakci. V jejich případě by však vzdálenost, po kterou cválají, měla být redukována (přibližně na polovinu) a měly by být přidány krátké rychlé úseky. Například, pokud kůň běžně cválá 1,5 míle denně, měla by být tato vzdálenost snížena na ¾ míle a dvakrát týdně do programu inkorporovány krátké rychlé úseky. Pokud kůň kulhá nebo vykazuje bolestivost, trénink je zastaven a zahájeno chlazení a aplikace protizánětlivých látek. Jakmile potíže odezní, koně se vracejí do tréninku.

Prognóza

Prognóza je u naprosté většiny koní postižených šimbajny velmi dobrá. Onemocnění se jen velmi vzácně vyskytuje u starších zvířat (po čtvrtém roce), kdy proběhla remodelace nezralé kosti a její přizpůsobení k požadavkům vysokorychlostní zátěže. Na druhou stranu koně opakovaně trpící šimbajny ve dvou a třech letech stáří, patří do kategorie zvířat více ohrožených tzv. stresovými kortikálními zlomeninami v pozdějším věku.

Závěr

Šimbajny byly, jsou a budou běžným zdravotním problémem mladých plnokrevníků. Tréninkový plán vedoucí k úspěchu bohužel nelze napsat jako kuchařku a existuje řada faktorů, které ho velmi podstatně ovlivňují. Včasné vysokorychlostní podněty, které jsou považované za nejlepší prevenci šimbajnů, lze zařadit pouze u koní fyzicky a psychicky zralých. Řada našich dvouletků toto kritérium nesplňuje. Ani v našich nejlepších tréninkových střediscích neumožňují kontinuální cvalovou práci během zimního období klimatické podmínky. Měsíc trvající období mrazu a ledu, které britská studie považovala za naprostou raritu, je pro většinu našich trenérů normální jev. Pokud koně necválají pouze měsíc, je zima hodnocena ještě jako příznivá. Kvalitní měkká tréninková dráha sice prodlužuje správnou remodelaci kosti, ale chrání citlivý pohybový aparát mladých koní. V zahraničí je jednoznačně prokázán snížený výskyt šimbajnů a dalších ortopedických problémů u koní, kteří pracují na drahách se speciálním umělým povrchem. Až na výjimky jsou tyto tréninkové povrchy u nás hudbou budoucnosti. Navíc i v případě, že trenér má optimální či téměř optimální tréninkové podmínky, může první start dvouletka, který proběhne na tuzemském závodišti, být ve stávající sezóně také jeho posledním. Ze stejných důvodů potom může být narušena kariéra i tříletého importovaného koně, který u nás jako dvouletý neběhal.

Dorzální kortikální stresové zlomeniny metakarpu koní

Doc. MVDr. Jana Mezerová, Ph.D.

Pod dlouhým a komplikovaným názvem „dorzální kortikální stresová zlomenina metakarpu“ se skrývá onemocnění patřící mezi profesionální choroby dostihových koní. Současně se jedná o klasický příklad únavové fraktury, ke které dochází následkem selhání adaptace kosti na vysokorychlostní zátěž. Příčiny vzniku jsou tedy stejné jako u šimbajnů, které navíc v anamnéze postižených koní velmi často figurují a nimiž se onemocnění dá snadno zaměnit. Podle zahraničních studií se tento typ stresových zlomenin objevuje u 10-15 % koní, kteří trpěli šimbajny v období před 6-12 měsíci. Přestože je kortikální stresová zlomenina u většiny jedinců velmi akutním stavem, trenéři a majitelé některých pacientů pozorují mírné chronické či opakovaně se objevující kulhání na postiženou končetinu už několik týdnů před nástupem závažných potíží vyvolaných zlomeninou. Příznaky akutní fraktury se mohou také objevit po návratu do tréninku, který byl na několik týdnů přerušen kvůli jinému onemocnění či zranění.

Klinické příznaky

Koně s akutní dorzální kortikální stresovou zlomeninou třetího metakarpu se vyznačují středně silným až silným kulháním, které nastává bezprostředně po rychlé práci nebo dostihu. V některých případech může kulhání vystoupit až několik hodin po zátěži, po „vychladnutí koně“. Ortopedické problémy ustupují po několikadenním až několikatýdenním odpočinku, kdy se koně pohybují v kroku bez potíží, ale v klusu na ruce zřetelné kulhání přetrvává. Pacienti s chronickými zlomeninami mohou vykazovat pouze mírné kulhání v klusu. Někteří koně se stresovými zlomeninami jsou po delším období klidu schopni trénovat nebo dokonce běhat, ale opakovaně kulhají a vykazují špatnou výkonnost. Tento scénář je běžný u koní s chronickými nediagnostikovanými stresovými zlomeninami. Klinické vyšetření odhalí lokální otok měkkých tkání, nepravidelné zduření okostice a citlivost při palpaci v místě fraktury na přední ploše metakarpu. Příznaky jsou méně dramatické u koní s chronickou či subakutní zlomeninou. Koně s vícečetnými frakturami mohou vykazovat symptomy, které více připomínají šimbajny (plošná bolest a rozsáhlejší zduření). Zlomeniny postihují téměř vždy pouze jednu hrudní končetinu, současný oboustranný výskyt je vzácný.

Diagnostika

Lokalizace příčiny kulhání na přední plochu metakarpu je díky specifickým klinickým příznakům jednoduchá a trenérům postižených koní nečiní problémy. Stanovení přesné diagnózy je možné na základě pečlivého rentgenologického vyšetření, při kterém by mělo být zhotoveno v různých úhlech několik snímků. Klasickou radiografickou abnormalitu představuje krátká šikmá jemná linie fraktury, která může být snadno přehlédnuta a která nemusí být ve všech projekcích viditelná. Negativní rentgenologický nález přítomnost zlomeniny nevylučuje a u zvířat, u nichž je na základě klinického posouzení vysloveno podezření na stresovou frakturu, by vyšetření mělo být opakováno po 7-10 dnech. U některých pacientů se na rentgenogramech objevuje různě mohutný kostěný svalek, který odpovídá stavu hojení zlomeniny, nebo reakce okostice, která je spojena s předcházejícími epizodami šimbajnů.

Terapie

Primárním cílem léčby dorzálních kortikálních stresových zlomenin je podpořit hojení a minimalizovat potenciální nebezpečí vzniku katastrofických fraktur. Kompletní vyřazení ze zátěže (klid v boxu) a protizánětlivé ošetření jsou iniciálními léčebnými kroky. Bandážování postižené končetiny a lokální chlazení (proudem studené vody, přikládání ledu) spolu s nesteroidními protizánětlivými látkami aplikovanými v prvních dnech pomáhají redukovat otok měkkých tkání a zlepšují komfort pacienta. V dalším období připadá v úvahu jak konzervativní léčba, tak chirurgická intervence. Obě alternativy mají své přednosti i nevýhody. Konzervativní přístup spočívá v kontrolovaném pohybování pacienta po dobu 3 až 6 měsíců (a někdy i déle). Prvních 4 až 6 týdnů je kůň pouze prováděn na ruce, potom následuje 6-8 týdenní období, v kterém kůň v krátkých intervalech pomalu kluše. Určitý stupeň kontrolované zátěže je důležitý pro stimulaci remodelace kosti a hojení fraktury. Dlouhodobý úplný klid v boxu je kontraindikován, protože může vést ke vzniku nehojící se zlomeniny. Před dalším zvýšením intenzity zátěže nebo znovu zařazením do tréninku by mělo být provedeno kontrolní rentgenologické vyšetření. Chirurgická intervence je vhodná u starších koní (4 roky a více) a všech jedinců s chronickými zlomeninami, jejichž hojení probíhá neuspokojivě. Existují dvě alternativy léčby, které lze zkombinovat. První spočívá ve stabilizaci zlomeniny šroubem, druhá ve vyvrtání několika otvorů v kosti okolo místa lomu vedoucích až do dřeňové dutiny, které umožňují přístup buněk z kostní dřeně do oblasti zlomeniny, a tak urychlují hojení. Nezanedbatelnou výhodou operační léčby je rychlejší a kvalitnější zhojení zlomeniny, k záporům patří vyšší náklady i rizika spojená s anestezií a vlastním zákrokem.

Prognóza a prevence

Prognóza pro návrat koně na dostihovou dráhu i na původní výkonnostní úroveň je obvykle dobrá. Opakované zlomeniny vznikající za rok i delší dobu jsou popisovány u pacientů se špatným průběhem zhojení. Jen velmi ojediněle dochází u některých zvířat ke smrtelným komplikovaným zlomeninám. Prevence kortikálních stresových zlomenin se shoduje s opatřeními, která jsou známa pro šimbajny. Koně, kteří trpěli opakovaně šimbajny, by měli být považováni za predisponované ke vzniku těchto fraktur a při každém podezření pečlivě vyšetřeni.

Jednolomné zlomeniny spěnkové, metakarpální a metatarzální kosti u koní

Doc. MVDr. Jana Mezerová, Ph.D.

Zlomeniny spěnkové a metakarpální (na hrudní končetině) či metatarzální (na pánevní končetině) patří k nejčastějším frakturám u dostihových koní. Mohou mít různý charakter, na kterém závisí pozorované klinické příznaky, způsob léčby, komplikace i prognóza. Zatímco roztříštěné zlomeniny doprovázené posunutím kostních úlomků a ztrátou stability postižené nejsou ani pro laika diagnostickým problémem, odhalení jednolomné zlomeniny, která často mívá podobu vlasové pukliny, může být diagnosticky složitější. Prvně jmenované fraktury trvale vyřazují koně z dostihové zátěže a velmi často jsou příčinou ukončení jeho života, jednoduché pukliny jsou při včasném a správném ošetření spojeny s uspokojivou nadějí na návrat na dostihovou dráhu. Při pozdním řešení se však prudce zvyšuje nebezpečí trvalých ortopedických potíží či, zvláště v případech některých zlomenin postihujících pánevní končetiny, dokonce riziko vzniku fatálních katastrofických fraktur.

Příčiny

Pukliny spěnkové, metakarpální a metatarzální kosti se v současné době řadí k únavovým zátěží podmíněným zlomeninám mladých dostihových koní. Některé epidemiologické studie provedené v USA prokázaly, že k potencionálním rizikovým faktorům pro vznik metakarpálních a metatarzálních fraktur patří špatný postoj a utváření kopyta (dlouhá přední stěna/nízké patky, podsunuté patky).

Anamnéza

Pro pukliny spěnkové, metakarpální či metatarzální kosti je typický akutní nástup středně silného až silného kulhání, které nastává během dostihu či vysokorychlostního tréninku nebo bezprostředně po jeho ukončení. V těchto případech si jezdec obvykle bývá náhlého zdravotního problému vědom a často koně zadrží. Ne zřídka však kůň dostih či práci dokončí zdánlivě bez potíží a kulhání nastupuje teprve po přechodu do klusu nebo kroku. Mnohem vzácněji se příznaky zlomeniny stávají zřetelnými teprve po několika hodinách či dokonce následující den.

Klinické potíže u koní, u nichž není stanovena v akutním stádiu diagnóza, většinou neustupují ani po několikadenním či několikatýdenním klidu. Jen vzácně může být pacient s chronickou zlomeninou charakterizovanou velmi krátkou linií lomu předváděn kvůli opakovanému kulhání, které je provokováno zátěží, a/nebo kvůli špatné výkonnosti.

Klinické příznaky a diagnostika

Bez ohledu na postiženou kost (spěnkovou, metakarpální, metatarzální) se ve všech případech jedná o nitrokloubní zlomeninu zasahující do spěnkového kloubu. Klinické symptomy jsou proto podobné a u většiny koní jednoznačné. Lokalizace příčiny kulhání do oblasti spěnkového kloubu tak nečiní většinou problémy. Charakteristické jsou zvýšená náplň i temperování kloubu a zřetelná bolestivá reakce při pokusu o jeho ohnutí. U koní s úplnými zlomeninami a posunutím ulomeného fragmentu se objevují otok měkkých tkání nad postiženou oblastí a deviace kontury kosti. Pacienti s chronickými zlomeninami se vyznačují mírnějším otokem měkkých tkání, zvýšená náplň spěnkového kloubu a bolest při jeho ohýbání přetrvává, ale mezi jednotlivými koňmi se její intenzita liší.

Definitivní diagnóza je stanovena rentgenologicky. Při jakémkoliv podezření na zlomeninu by kůň měl být rentgenologicky vyšetřen dříve, než je prováděno podrobné klinické vyšetření. Diagnostické znecitlivění je považováno za odbornou chybu u všech akutně kulhajících rizikových pacientů. Negativní rentgenologický nález však přítomnost zlomeniny úplně nevylučuje. Linie zlomeminy totiž nemusí být patrná u všech koní s jemnými či krátkými puklinami, kteří jsou rentgenovaní bezprostředně po vzniku kulhání, a také v případech, kdy není získána naprosto přesná projekce či velmi kvalitní snímek. Pokud kulhání přetrvává a klinické příznaky signalizují možnou přítomnost fraktury, kůň by měl být vyšetřen opakovaně.

Terapie

Cílem ošetření nitrokloubních zlomenin spěnkové, metakarpální nebo metatarzální kosti je snížit dobu hojení, minimalizovat nebezpečí rozvoje dalších degenerativních změn v postiženém kloubu a eventuálně zabránit vzniku katastrofické nestabilní fraktury. Obecně platí, že optimální anatomická rekonstrukce kloubní plochy a stabilizace zlomeniny je zásadní pro návrat koně k původnímu způsobu využití. Pro většinu pacientů je proto preferovanou léčbou chirurgické ošetření, které spočívá ve stabilizaci a fixaci zlomeniny pomocí tzv. tažných šroubů. Problematické může být ošetření metatarzálních fraktur, u kterých linie lomu často probíhá spirálově a pro dokonalé zpevnění jsou potřebné nejenom šrouby ale také kovové ploténky. Konzervativní léčbu, kterou reprezentuje dlouhodobý klid a fixační obvaz, lze zvážit u některých krátkých jemných puklin. Přiložení kvalitního fixačního obvazu tvoří také nejdůležitější součást první pomoci – bez obvazu by kůň neměl být transportován k definitivnímu ošetření.

Závěr

Pukliny spěnkové, metakarpální a metatarzální kosti patří k relativně běžným ortopedickým problémům plnokrevných koní i klusáků. Včasná diagnostika je základním předpokladem úspěšné terapie. Jakékoliv akutní a se zátěží spojené kulhání se proto nesmí podceňovat a zkušený trenér by měl klinické příznaky signalizující zlomeninu odhalit. Vždy přitom platí zásada, že je lépe nechat koně vyšetřit veterinářem zbytečně než propásnout optimální dobu pro jeho ošetření.

Zlomeniny bodcových kostí u koní

Doc. MVDr. Jana Mezerová, Ph.D.

Bodcové kosti, resp. druhé a čtvrté metakarpální či metatarzální kosti, představují sice rudimentální ale důležitou a integrální část podpůrných a stabilizujících struktur končetiny koně. Jejich zlomeniny jsou u sportovních a dostihových koní relativně časté a mohou se objevit v kterémkoliv místě kosti. Tradičně bývají klasifikovány jako zlomeniny postihující horní, střední nebo spodní třetinu kosti, otevřené nebo uzavřené fraktury a zlomeniny jednoduché či komplikované. K posledně jmenovaným se řadí zlomeniny, které jsou otevřené, roztříštěné či zasahující do kloubu.

Příčiny a mechanismus vzniku

Fraktury mohou být výsledkem zevního nebo vnitřního traumatu. Zevní trauma představuje obvykle náraz na pevný předmět či častěji kopnutí druhým koněm. Tyto úrazy většinou způsobují otevřené zlomeniny, které se mohou komplikovat odumíráním kostních fragmentů a zánětem. Otevřenými zlomeninami trpí více vnější bodcové kosti díky svému exponovanému anatomickému umístění. Vnitřní trauma se uplatňuje během zátěže a způsobuje zlomeniny zejména u dostihových plnokrevníků, klusáků a koní používaných v soutěžích všestranné způsobilosti. U těchto zvířat bývá často postižena i více než jedna bodcová kost. K faktorům, které přispívají k frakturám, se řadí zvýšené zatížení, napínání nebo komprese. Kompresní zatížení bodcových kostí může vést ke zlomeninám v jejich horní třetině. Tento typ zlomeniny je nejpravděpodobnější u vnitřní bodcové kosti na hrudní končetině kvůli jejímu prominujícímu skloubení s karpálním kloubem. Vnitřní trauma bývá zahrnuto také do zlomenin lokalizovaných ve spodní třetině bodcové kosti. Krátký vaz, který připojuje ukončení bodcové kosti k závěsnému aparátu a k povázce v krajině spěnkového kloubu, může být pevnější než samotná kost. Je prokázáno, že během prošlápnutí spěnkového kloubu v zátěži může tah tohoto vazu na konec bodcové kosti ústit ve zlomeninu. Zvýšený výskyt zlomenin je pozorován také u pacientů se současně probíhajícím zánětem mezikostního svalu. Zesílený mezikostní sval tlačí během ohýbání spěnkového kloubu spodní konec bodcové kosti směrem ven a předpokládá se, že tento pohyb může vést k únavové zlomenině.

Klinické příznaky

Klinické příznaky pozorované u pacientů se zlomeninami bodcových kostí závisí na lokalizaci a typu fraktury, stáří poranění a případném poškození mezikostního svalu či dalších struktur. Kulhání bývá méně výrazné u zvířat postižených zlomeninami spodních úseků a v chronických případech. Tito koně nemusí při předvedení na ruce na rovné dráze kulhat vůbec a ortopedické potíže se projevují pouze v obratech nebo v rychlé práci. Akutní zlomeniny horních částí bodcových kostí jsou naopak obvykle spojené se silným kulháním. Klíčem k identifikování zlomeniny a ke stanovení diagnózy je pečlivé vyšetření končetiny. Otok, zvýšená teplota a bolestivost doprovázejí akutní úrazy. Kromě stáří procesu jsou tyto příznaky současně ovlivněny rozsahem poškození měkkých tkání. U zlomenin způsobených kopnutím či jiným vnějším traumatem jsou patrné různě velké rány. Nehojící se a trvale hnisající poranění a píštěle signalizují zánět a nekrózu kosti v místě zlomeniny. U koní s čerstvou zlomeninou ve spodní třetině může být hmatná nestabilita kostního pahýlu, u starších fraktur je odhalen prominující svalek. Jakékoliv tuhé či bolestivé zduření v oblasti bodcových kostí indikuje rentgenologické vyšetření, kterým je stanovena definitivní diagnóza. U pacientů, u nichž klinické vyšetření prokáže zesílení mezikostního svalu, by měla být provedena také ultrasonografie, která umožní posoudit stupeň jeho poškození. V některých chronických případech je indikováno svodné znecitlivění nebo infiltrační anestezie pro zhodnocení, zda je bodcová kost zdrojem kulhání.

Terapie

Názory na optimální ošetření zlomenin bodcových kostí nejsou v odborné literatuře jednoznačné. Existují práce popisující úspěšnou konzervativní léčbu i komplikovaných otevřených fraktur i několik alternativ chirurgického ošetření. Stejné publikace však upozorňují i na komplikace, které s jednotlivými terapeutickými postupy mohou být spojeny.

U koní s jednoduchými frakturami lokalizovanými ve spodní až střední části bodcové kosti lze zvážit konzervativní ošetření spočívající v dlouhodobém klidu. Chirurgická intervence, kterou většinou představuje amputace části bodcové kosti provedená nad místem lomu, je nezbytná u pacientů s roztříštěnými nebo starými nehojícími se zlomeninami či frakturami zhojenými velkým svalkem dráždícím mezikostní sval.

Fraktury lokalizované v horní části bodcové kosti jsou řešitelné obtížněji a způsob ošetření podstatně závisí na tom, která končetina a kost je postižena. Zlomeniny vnější (čtvrté) bodcové kosti na pánevní končetině se totiž mohou zhojit klidem díky pevnému připojení mezikostního svalu mezi třetí a čtvrtou metatarzální kostí. Pokud jsou otevřené nebo roztříštěné, je bez následků proveditelná amputace téměř celé kosti. Konzervativní léčba zlomenin v horních úsecích bodcových kostí na hrudních končetinách nebo vnitřní bodcové kosti na pánevní končetině však obvykle způsobuje trvalé kulhání, které je způsobeno nespojením fragmentů nebo formací nepřiměřeného svalku. Vážné komplikace jsou ale spojovány také s odstraněním větších úseků těchto kostí, protože vzniklá nestabilita může způsobit posun zůstávajícího pahýlu, narůstání novotvořené kosti v místě zákroku a chronické kulhání. Kvůli těmto komplikacím byla ověřena řada chirurgických technik, které mají stabilizovat zbývající horní fragment. Zahrnují fixaci fragmentu k hlavní metakarpální nebo metatarzální kosti šrouby nebo aplikace ploténky na bodcovou kost. Tyto techniky jsou metodou volby u vybraných případů.

Prognóza

Prognóza zlomenin bodcové kosti závisí zejména na lokalizaci, typu a stáří zlomeniny, přídatném poškození šlach, měkkých tkání a hlavní metakarpální či metatarzální kosti. Dobré výsledky přináší jak konzervativní, tak chirurgická léčba zlomenin dolních částí, kde hlavním faktorem ovlivňujícím návrat do původní zátěže, je případný zánět mezikostního svalu. Opatrnější prognózu je vzhledem ke komplikacím, které provází ošetření, třeba stanovit u uzavřených i otevřených zlomenin lokalizovaných v horní třetině bodcové kosti a fraktur ve střední třetině zhojených mohutným svalkem a doprovázených současným poškozením hlavní metakarpální či metatarzální kosti.

Katastrofické zlomeniny u koní

Doc. MVDr. Jana Mezerová, Ph.D.

Zlomeniny patří k nejzávažnějším poraněním koní a v řadě případů jsou příčinou nejenom ukončení sportovní či dostihové kariéry, ale i důvodem pro utracení postiženého zvířete. Možnosti léčby a šance na úplné vyléčení či alespoň záchranu života závisí v první řadě na tom, která kost je postižená, na charakteru zlomeniny (jednolomné pukliny x roztříštěné fraktury) a na současném poškození kůže a okolních měkkých tkání. Významnou roli hrají stáří a hmotnost pacienta i jeho ochota spolupracovat a tolerovat dlouhodobé omezení.

K nejhorším patří komplikované zlomeniny dlouhých kostí, které jsou běžně v odborné literatuře označovány za katastrofické nebo smrtelné a jsou spojované s nepříznivou prognózou pro návrat koně k původnímu využití i minimálními vyhlídkami pro přežití. Přestože k těmto složitým frakturám může dojít jak při volném pohybu na pastvině či výběhu, nenáročné vyjížďce, parkúrovém skákání nebo dokonce v klidu v boxu, nejčastěji vznikají u plnokrevných koní při plné zátěži v tréninku nebo v dostihu. V těchto případech neplatí, že překážkové dostihy jsou s ohledem na možnost zranění zvířete nebezpečnější, protože ke zlomeninám dochází stejně tak na rovinách, při příznivém průběhu dostihu a bez cizího zavinění. Otázku, proč jediné špatné šlápnutí vede ke smrtelnému úrazu, se snaží už dlouhodobě zodpovědět týmy odborníků v USA, Japonsku a Austrálii. Analyzovány jsou typy povrchů dostihových drah, vlivy počasí, anatomická stavba koně, věk zraněných zvířat, podkování, způsoby tréninku i jiná skrytá onemocnění kostí, kloubů a šlach.

Výsledky rozsáhlých studií naznačují, že příčiny budou mnohem složitější, než je jenom „díra“ v dostihové dráze. I když fatální fraktury postihují koně nejrůznější výkonnosti a jedna z publikovaných prací dokonce predisponuje k tomuto typu zranění plnokrevníky běhající kvůli dřívějším zdravotním problémům dostihy nižší kategorie, bohužel se nevyhýbají ani těm nejlepším. Suverénní vítěz Kentucky Derby Barbaro, spolufavorit Derby v britském Epsomu Horatio Nelson ale i naši Tankred a King Marc tak spíše dávají za pravdu lidové moudrosti, že „herce se nic nestane“.

Jaká jsou úskalí operací složitých fraktur u dostihových koní? Zlomeniny vznikající v maximální rychlosti se progresivně zhoršují opakovaným zatěžováním poraněné končetiny. Pokud se nepodaří koně okamžitě zastavit nebo zvíře po pádu jezdce uteče, dochází k dalšímu rozestupování kostních úlomků a nakonec k úplnému zborcení postižené kosti. Ostré kostní fragmenty mohou navíc poškodit krevní cévy a perforovat kůži.

V otevřených zlomeninách se rychle rozvíjí infekce a naděje na záchranu pacienta rapidně klesá. Většina koní netoleruje situaci, kdy nestabilní končetinu neovládá, i po zastavení není schopná stát na třech a snaží se zraněnou končetinu zatížit. Okamžitá veterinární pomoc spočívající v přiložení speciálního fixačního obvazu nebo pohotovostní dlahy, které frakturu provizorně znehybní, je základním předpokladem pro úspěch pozdější chirurgické rekonstrukce.

Chirurgickou léčbou komplikovaných zlomenin koní se na celém světě úspěšně zabývá jen několik vysoce specializovaných pracovišť. Při rekonstrukci fraktur u koní se využívají stejné principy a materiály jako v humánní medicíně s přihlédnutím k některým odlišnostem. Na rozdíl od lidských pacientů není možné koně dlouhodobě upoutat na lůžko a operací je nutno dosáhnout takového stupně stabilizace, že kůň bude moci zraněnou končetinu téměř plnohodnotně zatěžovat. Pouze při zlomeninách dolních úseků končetin lze k dodatečnému zpevnění využít fixační obvaz.

Kompletní instrumentárium pro kostní chirurgii (osteosyntézu) není zdaleka jediným požadavkem na vybavení příslušné kliniky. Nezbytné je kvalitní oddělení zobrazovací diagnostiky, které disponuje zařízením umožňujícím kontrolu repozice kostí a zavádění implantátů během operace. Samostatnou kapitolu tvoří anesteziologická sekce a laboratorní zázemí. Dostihový kůň podstupující celkovou a často dlouhodobou anestezii krátce po vrcholném výkonu představuje z pohledu anesteziologa vždy kritického pacienta, který vyžaduje velmi intenzivní monitorování. Zástava srdce a smrt stále figurují v seznamu perioperativních komplikací u špičkových koňských atletů.

Teprve po odpojení pacienta od narkotizačního přístroje však začíná nejobtížnější fáze anestezie – zotavení. Zvláště u koní probouzejících se po ošetření zlomenin je kritické období vstávání, kdy hrozí znovuobnovení zlomeniny nebo poranění jiné části těla. Jedna z alternativ jak postavit koně po ošetření složité fraktury, kterou disponují některá specializovaná pracoviště, spočívá v zotavování v nádrži s vodou. Tento způsob je ve světě v současné době považován za nejbezpečnější s ohledem na možné poranění probouzejících se ortopedických pacientů. Jeho zavedení a provoz jsou však mimořádně finančně náročné a neméně náročný je také na množství a odbornost personálu, který s koněm manipuluje.

Ani po postavení z úspěšné operace nemají koně s těžkými zlomeninami zdaleka vyhráno. Pacienti jsou týdny nebo dokonce měsíce odsouzeni k pobytu v boxu a plnokrevníci náhle vyřazení z plné zátěže nemusí tuto situaci dobře snášet. Kromě obrovského nebezpečí infekce, která vede k selhání osteosyntézy, je velkým rizikem schvácení druhostranné a přetěžované končetiny. I z tohoto důvodu je nezbytná dokonalá fixace zlomeniny, která umožňuje téměř normální používání zraněné končetiny. Dalším hrozícím problémem je riziko koliky vyplývající ze změněného režimu pacienta, jiné krmné dávky, nutné medikace a dalších stresových faktorů souvisejících se zraněním.

Operaci je proto možno prohlásit za úspěšnou teprve měsíce po jejím dokončení. Chirurgicky vyřešené pacienty s komplikovanými zlomeninami lze vždy považovat za mimořádné případy. Stejně mimořádné jsou však výdaje spojené s jejich léčbou. Náklady operačních zákroků a pooperační péče mohou dosáhnout desítky tisíc amerických dolarů a tyto sumy nemusí zahrnovat požadavky na dlouhodobou rehabilitaci. Vyčíslit náklady, které byly potřebné na vybavení specializovaných zahraničních pracovišť a vyškolení odborných týmů nelze.

 

Reprodukce koní od A do Z

Umělá inseminace u koní:

Tento pojem lze definovat jako osemenění klisny čerstvým nebo krátkodobě i dlouhodobě konzervovaným spermatem. Sperma se pomocí inseminační soupravy deponuje většinou do děložního krčku nebo přímo do dělohy. Při krátkodobé konzervaci se získané sperma rozředí speciálním ředidlem, které zajistí výživu spermiím a zachová si tak oplozovací schopnost do 36 hodin po odběru. Dlouhodobě konzervované nebo-li zmrazené sperma, které je po rozředění zmrazenou na – 196°C se skladuje v kontejnerech s tekutým dusíkem. Po rozmražení má oproti chlazenému spermatu sníženou oplozovací schopnost. Pro dosažení co nejoptimálnějších podmínek je tedy třeba inseminaci provádět pod kontrolou ovaria podle vývoje folikulu a ovulace. Doplňujícím vodítkem pro posouzení stádia říje je kromě sonografického vyšetření vaječníků i otevřenost děložního krčku.

Jaký je postup?

Klisně je provedeno vstupní sonografické vyšetření. Podle jeho výsledků a konkrétní reprodukční historie a anamnézy klisny je dále vybíráno z několika možností reprodukce. Při zjištění problému jsou učiněny příslušné kroky k nápravě. Pokud je klisna v pořádku, je v čase ovulace inseminována a 16. den sonograficky vyšetřena na březost.

 

Proč zvolit umělou inseminaci aneb jaké jsou výhody této metody u klisen i hřebců?

 

Usnadnění a urychlení šlechtění plemen:

Použití výsledků inseminace zvyšuje možnost použití hřebců s výběrovou genetickou hodnotou a urychluje zavádění nového genetického materiálu prostřednictvím dovážení cizího semene.

Kontrola chorob:

Inseminace může být efektivně využívána ke kontrole určitých venerologických chorob. Díky tomu, že dávka semene je dostatečně snížena, je snížen i počet organismů pod množství nezbytné k „zavinění“ choroby. Patogeny se snadněji šíří při přirozené plemenitbě ve srovnání s inseminací.

Snížení rizika poranění klisny nebo hřebce:

Při odběru semene pro inseminaci je používán fantom nebo mírná klisna akceptující hřebce, takže je minimalizováno riziko zranění hřebce, klisny nebo obsluhy. Většina hřebců se dá naučit na skok na fantoma, eliminuje se tak přímý kontakt mezi hřebcem a klisnou. Použitím inseminace je také odstraněn problém při připouštění koní různých velikostí.

Možnost vyhodnocení semene v každém sběru a okamžité rozpoznání i malých změn v kvalitě ejakulátu.

Vznik a zrání spermií ve varlatech trvá přibližně 57 dní. Při použití inseminace může být semeno vyhodnocováno v každém sběru. V souvislosti s efektivním zdravotním programem všech zvířat, může napomoci k vyhledávání reprodukčních problémů, které by jinak nebyly zjištěny. Při pozorování zhoršené kvality semene, je třeba bezprostředně zahájit kroky k nápravě problému nebo klisny připustit jiným hřebcem. Dá se tak zabránit špatným reprodukčním výsledkům a ztrátě reputace hřebce a farmy.

Prevence přílišného využívání hřebců, obzvláště na začátku připouštěcí sezóny:

Jednou z mnoha příčin nízké plodnosti nebo neplodnosti hřebce je jeho příliš časté využívání k plemenitbě, zvláště když je mladý. Většina vyspělých hřebců (od 5 až 6 let) se dá připouštět denně až dvakrát, příležitostně i vícekrát bez snížení počtu spermií na minimum potřebné k zachování maximální plodnosti, zatím co ostatním hřebcům se sníží plodnost nebo se stanou neplodnými po každodenním použití. Selekce na plodnost je mezi hřebci nízká nebo žádná. Jestliže je hřebec prověřeným otcem vítězů, je používán častěji ačkoli už má sníženou plodnost. Použití inseminace může v mnoha případech zlepšit hřebcům reprodukční výkonnost a kapacitu

Možnost připuštění více klisen jedním hřebcem v uvedený den:

Pokud je třeba připustit více klisen v jeden den, AI můžeme předejít přílišnému zatížení hřebce připouštěním. Také umožňuje připustit více klisen v ten samý čas semenem s optimálním počtem spermií.

Možnost připuštění abnormálních klisen, které nemohou být připuštěny normálně:

Klisny s fyzickým postižením nebo zraněním, mohou být inseminovány, bez rizika pro klisnu nebo hřebce. Dále je výhodou pro klisny s tichou říjí nebo klisny, které k sobě, kvůli vysokému stupni agresivity během říje, nepřipustí hřebce.

Možnost efektivnějšího využití starších cenných hřebců:

Stárnutím nastávají u hřebců degenerativní změny varlat, snižuje se počet spermií produkovaný na gram testikulární tkáně. Také se v mnoha případech zvyšuje počet abnormálních spermií a snižuje jejich životaschopnost. Tím se celkově snižuje plodnost hřebce. S vhodně voleným plánem odběru, spolehlivými procedůrami hodnocení semene a správně načasovanou inseminací je úspěšnost zabřezávání klisen větší než při přirozené plemenitbě. V mnoha případech je to jediný způsob jak získat hříbata od starých cenných hřebců.

Možnost připuštění klisny v nejoptimálnějším čase:

V případě, že hřebec má sjednaných i více než 50 klisen, nepřipouští více než dvakrát denně. Při takovém počtu klisen je inseminace jedinou reálnou možností, jak připustit všechny klisny v nejvhodnějším čase. Nejlepším řešením je odběr hřebce každý druhý den a následná inseminace všech klisen, u nichž je zjištěná nastávající ovulace sonografem nebo rektální palpací. Veškerý management reprodukce se soustředí na jeden cíl: „mít dostatečný počet spermií na správném místě a ve správný čas“. Všechny procedury, jako rektální palpace, vyšetření sonografem, odběr semene a pod., jsou nezbytné ke správné koordinaci inseminace a ovulace.

Zvyšování genetických rezerv:

Díky možnosti převozu a mražení semene, mohou být klisny připuštěné hřebcem na tisíce kilometrů daleko. To značně snižuje náklady na převoz hřebců a klisen a umožňuje plemenitbu mezi státy i světadíly.

 

Co je dobré vědět při reprodukci o klisnách?

 

Faktory ovlivňující plodnost u klisen:

Věk klisny:

Věk klisen v rozmezí 5 – 12 let nemá žádný podstatný vliv na plodnost. Klisna pohlavně dospívá mezi 18. a 24. měsícem. Takže by teoreticky mohla mít první hříbě ve věku 2,5 roku. Výzkumy prováděné především na ovcích však dokazují, že mladá pubertální zvířata mají výrazně vyšší procento embryonální mortality. Cyklus těchto zvířat bývá zpravidla delší než 21 dnů, což je indikátorem tohoto problému. Dalším problémem příliš mladých klisen je, že nejsou fyzicky zcela vyvinuté a předčasným zapuštěním je možné způsobit, že zůstanou zakrnělé a nedosáhnou možností genetického potenciálu. Naopak u klisen starších 12 let je prokázané vyšší riziko infekcí, které snižují plodnost a klisny mohou být obtížně připustitelné. Starší klisny, které strávily většinu života jako jalové a nepřišly do styku s hřebci, mohou být vůči nim velmi odmítavé a těžko množitelné. Mnoho takových klisen žijících po většinu života v perfektní sportovní kondici trpí různými variantami reprodukčních dysfunkcí (viz níže). Pokud jsou však klisny využívány jako chovné větší část jejich života, není problém získat zdravé hříbě od klisny starší 20 let.

Temperament klisny:

Temperament je zpravidla důležitým faktorem pro dobrou manipulaci s klisnou, případně pro její chování k ostatním koním během doby, kdy má pod sebou hříbě. Hraje také velkou roli při výběru klisny do plemenitby. Nervózní nebo zbrklé klisny jsou do chovu nevhodné, protože hříbě se učí během ranného vývoje chování od své matky. Takové klisny jsou velmi často agresivní a připouštění může být nebezpečné, jak pro hřebce tak pro ošetřovatele. Také mívají vyšší procento abortů, způsobené vyšší mírou stresu. Nepředvídatelné a agresivní chování může indikovat hormonální abnormality jako například granulózní buněčný tumor. Naopak s jemnými a klidnými klisnami je jednodušší zacházení, také většinou lépe projevují říji a lépe se připouštějí.

Kondice klisny:

Vliv výživy a fyzické kondice na reprodukční schopnosti je často popisovaným tématem. Klasifikaci tělesné kondice koní je možné provézt bodovou škálou od 0 do 5, přičemž 5 je obézní zvíře. Ideální kondice chovné klisny je 3. Příliš hubené klisny mají problémy s plodností, které mohou vést až k úplnému přerušení pohlavních funkcí. Hubené klisny také často setrvávají déle v anestru nebo mají prodloužený estrální cyklus. Také příliš tlusté klisny mají obdobné problémy s pohlavními funkcemi, které bývají způsobené deponováním tuku v reprodukčním traktu. Lze pozorovat průměrný interval do první ovulace delší u klisen s hodnocením kondice nižší než 5 ( bodová škála od 0 do 9) ve srovnání s klisnami s hodnocením kondice nad 5 bodů. Také byl prokázán vztah mezi podanou energií a tělesnou kondicí v reprodukční výkonnosti u jalových klisen. Zvýšený přísun energie zkracuje interval nástupu první ovulace u klisen s nižším stupněm hodnocení tělesné kondice, ale ne u klisen průměrných nebo tlustých. Nejen přísun energie ale také kvalita bílkovin v krmné dávce ovlivňuje začátek pohlavního cyklu – chovné sezóny. Zvířata s kvalitnější krmnou dávkou vykazují zvýšenou sekreci FSH a prokazatelně ovulují o 3 – 6 týdnů dříve. Také byl prokázán pozitivní účinek pastvy na zahájení estrální aktivity. Klisny v anestru umístěné na pastvině od začátku května ovulovali dříve než klisny umístěné ve výběhu a krmené senem.

Chovatelský status klisny:

Klisny je možné rozdělit do několika skupin, které vypovídají o jejich reprodukčním statutu v průběhu chovné sezóny. Toto dělení je důležité z hlediska vlastní plodnosti a možnosti zabřeznout.

Jalové klisny:

Do této skupiny se řadí všechny jalové klisny, které přicházejí na začátku chovné sezóny. Klisny v této skupině mají obvykle nižší plodnost, než klisny v ostatních skupinách. Důvodů proč klisny zůstanou jalové v předcházející sezóně je několik. Nejčastější příčinou je nějaký reprodukční problém, často spojený s vyšším věkem klisny. Dalším důvodem proč je klisna z loňského roku jalová je abort.

Klisny s hříbětem:

Klisny, které mají pod sebou hříbě se obecně množí nejsnadněji. Avšak u klisen s pozdním datem porodu, může být šance na zabřeznutí snížená malým počtem plnohodnotných říjí do konce chovné sezóny.

Prvničky:

Do této skupiny se řadí klisny, které neměly nikdy hříbě. Obecně jde hlavně o mladá zvířata právě zařazená do chovu. Pokud je klisna starší tzv. „stará prvnička“, obvykle má horší schopnost zabřeznout.
Procentuální zastoupení v populaci chovných klisen je 50 – 60% klisen s hříbětem, 20 – 30% jalových klisen z minulé sezóny a 10 – 20% prvniček. I to je jeden z důvodů, proč je u klisen s hříbětem uváděna nejvyšší schopnost zabřeznout – tvoří většinu množené skupiny klisen a naopak o prvničkách se traduje, že zabřezávají špatně.

 

Morfologické abnormality reprodukčního traktu:

 

Defekty vulvy:

Mezi nejčastější defekty patří netěsnící pysky, které dovolují nasávání vzduchu nebo nečistot. To může zapříčinit vaginitidu vedoucí až k akutní endometritidě a následné neplodnosti. Špatně utvářená vulva může být vrozená – vyskytuje se poměrně vzácně nebo získaná zapříčiněná uvolněním svalstva po mnohačetných porodech, zraněním nebo špatnou tělesnou kondicí (staré nebo příliš hubené klisny). Zvláštním případem je tzv. pneumovagína, kdy je nasáván vzduch do vagíny. Funkčním řešením je zašití pysků.

Perzistentní hymen:

Ne příliš častý je výskyt hymenu tak pevného, že pro jeho porušení (při prvním připouštění, inseminaci) je třeba použít skalpel. V některých případech může být pozorovatelný jako bělavá blána, když si klisna lehá. Po malém naříznutí je možné rozrušení rukou.

Vezikovaginální reflux:

Známý též jako urovagina. Jedná se o zadržování moči ve vagíně, důsledkem příliš sestouplého reprodukčního traktu. Častou predispozicí je pneumovagina. Následkem tohoto stavu jsou děložní infekce s hromaděním exudátu. V některých případech je možné chirurgické řešení.

Vaginální krvácení:

Vaginální krvácení z varikózních žil, které bývá pozorováno u starších klisen během říje a v druhé polovině březosti. Většinou zase spontálně ustane.

Abnormální cervix:

Nejčastějším případem je fibróza krčku vyskytující se hlavně u starých prvniček jako následek ztráty osvalení. U klisen s úzkým krčkem je úspěšně využívána umělá inseminace, po zabřeznutí však mají tyto klisny komplikované porody.

Cervikální srůsty:

Srůsty krčku se mohou vytvořit následkem poranění při připouštění a porodu nebo při dlouhotrvajících chronických infekcích. Srůsty je možné manuálně odstranit, ale je třeba provádět to denně, aby znovu nesrostly.

Děložní cysty:

Výskyt děložních cyst se u klisen pohybuje okolo 26%, u klisen starších 11 let se objevují 4,2 krát častěji. U klisen byly popsány dva druhy cyst. Obvykle menší (5 – 10 mm) endometriální glandulární cysty a lymfatické lakunární cysty. Vztah mezi výskytem cyst a neplodností není zatím úplně známý.

Částečná dilatace dělohy:

Poprvé byla dilatace dělohy popsána Knudsenem (1964) a sice ventrální dilatace děložního rohu, zjištěná rektální palpací. Původ je pravděpodobně v jednom z následujících mechanizmů: mucosální atrofie, myometrální atonie, lymfatická lacunae nebo endometriální cysty. Jejich přesný vliv na neplodnost není jasný.

Děložní srůsty:

Děložní srůsty jsou velmi časté u klisen s vleklými záněty dělohy, například následkem poranění při inseminaci či odebíráním stěrů ke kultivaci. Výskyt srůstů je možné diagnostikovat endoskopickým vyšetřením dělohy. Mnohočetné srůsty dělohy mají prokazatelný vliv na snížení plodnosti, protože se díky nim v děloze hromadí tekutina a také mohou zabraňovat pohybu plodu.

Abnormality vejcovodů:

Výskyt této poruchy není u koní příliš častý. I tak je četnost výskytu stejná u problemových klisen i u klisen s normální plodností. Například při studiu vejcovodů brazilských klisen byla zjištěna vyšší frekvence výskytu u starších klisen. Dále pak oboustrannou salpingitis u 43,7 % a jednostrannou u 28,1 % zkoumaných případů. Také u 74,3 % zjistil mírně, u 17,6 % středně a u 8,0 % těžký zánět vejcovodů.

Chromozomové abnormality:

Možným projevem těchto abnormalit jsou malé a nefunkční vaječníky a celkově nedovyvinutý pohlavní trakt. Chromozomální abnormality je těžké určit, ale ve většině případů, kde byly zjištěny se jednalo o klisny, které neměly nikdy hříbě a nejevily žádné známky estrálního cyklu.

 

Funkční abnormality:

 

Funkční abnormality hypofýzy:

Zřídka se vyskytuje tzv. Cushingův syndrom způsobený hyperplazií intermediální hypofýzy, který je spojován s anestrem u starých klisen. Pravděpodobně to způsobuje zánik buněk produkujících LH a FSH.

Nepravidelnost estrálního cyklu:

Nejčastěji se nepravidelnost vyskytuje v období mezi zimním anestrem a začátkem estrální aktivity. Většinou se jedná o poruchy v růstu folikulů, vzorců chování či nepravidelné ovulaci. Důvodem těchto příznaků může být také endometritida.

Měsíc připouštění:

Říje na počátku a na konci reprodukčního období, bývají delší, často neplnohodnotné nezakončené ovulací, v důsledku čehož může být prodloužený celý pohlavní cyklus.

Tichá říje:

Tento stav se popisuje jako naprosté neprojevení jakýchkoliv známek říje, popřípadě velmi slabé náznaky při prubování před hřebcem. Tichá říje se často vyskytuje u dominantních klisen nebo u klisen v tréninku, kterým jsou podávány steroidy – výsledkem je androgenizace. U těchto zvířat nezbývá než detekovat říji rektální palpací či sonografickým vyšetřením.

Falešná březost:

Tento termín popisuje syndrom, kdy u připouštěných klisen, které nezabřezly, estrální cyklus nepokračuje. Vyskytuje se v případech embryonální odúmrti starší 15 dnů, kdy přetrvává corpus luteum. Cervix zůstává pevně uzavřen a děloha reaguje jako březí. Od pravé březosti se tento stav dá odlišit při sonografickém vyšetření. Při rané fetální odúmrti po 36. dni březosti, kdy se již vytvořily endometriální kalíšky, klisny přecházejí do anestru nebo vykazují známky říje aniž by tomu odpovídal nález na vaječnících. Tyto poruchy ovulace se většinou spontálně upraví do 90 – 150 dnů. Je popsáno malé množství případů, kdy endometriální kalíšky přetrvávají ještě po mnoho měsíců po odúmrti nebo abortu a klisna je tak nepoužitelná v chovu.

Ovariální cysty:

Cysty ležící blízko ovulační jamky vyvstávající z povrchu vaječníku, které jsou často při vyšetření nacházeny u starších klisen se nazývají retenční nebo inkluzní a obecně nemají žádný vliv na plodnost. Cysty jsou většinou velké jen pár milimetrů a je třeba nesplést si je s drobnými folikuly. Péče by měla být věnována identifikaci jejich pozice.

 

Hemorhagické folikuly:

Tyto folikuly jsou vlastně preovulační folikuly, které narůstají do větších rozměrů (až 10 cm) a když neprasknou mohou setrvávat na vaječníku různě dlouhou dobu, nejčastěji však 3 – 7 týdnů. Tento stav se nazývá AHF (anovulatory hemorrhagic follicle syndrom) a je celkem dobře detekovatelný sonografickým vyšetřením. Příčina tvorby hemorhagických folikulů není dosud známa, ale pravděpodobně souvisí s nedostatečnou hormonální tvorbou hypofýzy.

Neovulující folikuly u starších klisen:

Přestože dosud u klisen nebyla dokumentována menopauza, poruchy ovulace u klisen starších dvaceti let jsou poměrně častým úkazem. Většina klisen vykazuje normální říjové chování, ale při sonografickém vyšetření jsou nalezeny jen drobné folikuly ne větší než 1 cm. Endometriální biopsie odhalila známky atrofie žláz. Terapie eFSH a GnRH se ukazuje bez výsledku.

Ovariální neoplazie :

Tento stav popisuje jednostranné nebo oboustranné zvětšení vaječníků. Zvětšení jednoho vaječníku je obvykle přechodné způsobené růstem velkých folikulů a vyskytuje se během chovné sezóny nebo u klisen po 35. dni březosti. Ostaní případy zvětšení vaječníků mohou být způsobeny hematomy, abscesy, hemorhagickými nebo luteinizovanými folikuly nebo novotvary jako je GTCT (granulosa thecal cell tumor),teratomy, dysgerminomy, cystadenomy a carcynomy.

Dvojitá ovulace:

Včasné zjištění vícečetné ovulace je velmi důležité, neboť dvojčata jsou u koní nechtěná. Detekce pouze rektální palpací může být zavádějící, přesnější výsledky v tomto směru podá pouze sonografické vyšetření. I tak existuje možnost, že dvojitá ovulace nebude zjištěna, protože k ovulaci dalšího folikulu může dojít až po vyšetření. Následně se zjistí až při výskytu dvou žlutých tělísek.

Embryonální (EED) a fetální mortalita:

K většině těchto ztrát dojde během prvních 40 dnů gravidity. V téměř 50% případů je odúmrť zjištěna absencí konceptu, který byl v děloze dříve přítomen bez známek abnormality. Pouze u 4% případů bývá cytologickým a bakteriologickým vyšetřením zjištěna endometritida. Většina odúmrtí je tedy pravděpodobně zapřičiněna genetickými, vývojovými nebo funkčními poruchami embrya.

Externí faktory:

Mezi tyto faktory způsobující embryonální mortalitu patří především stres, výživa, roční období, vliv hřebce a rektální palpace. Častým původcem stresu je transport, přestože neexistují žádné studie dokazující vyšší výskyt EED u převážených klisen, neměl by převoz trvat déle než 9 hodin. Veškerá vyšetření by měla být prováděna s maximální opatrností.

Maternální faktory:

Hlavním faktorem této skupiny je hormonální nerovnováha. Dále se se velmi často vyskytují abnormality v děložním prostředí, které zabraňují správnému uchycení a růstu embrya, což může způsobovat celá škála chorob, nejčastější endometritida. Poprvé v roce 2001 byl také v Kentucky popsán syndrom ztráty reprodukceschopnosti u klisen (MRLS). Projevil se zmetáním velkého množství klisen ve druhém a třetím trimestru a jinými systémovými poruchami jako například perikarditidou.

Embryonální faktory :

Abnormality embrya jsou častou příčinou jeho odúmrti. Embrya od méně plodných klisen jsou menší a mají více morfologických defektů. Sonografické vyšetření ukáže defektní embryo typické pro klisny s výskytem embryonální mortality.